Jak se paní Editě dostalo uznání

Paní Edita nesla těžký kbelík plný mýdlové vody po schodech do čtvrtého patra. Bylo to ten den snad už posté. Některé děti se bůhvíproč přestaly přezouvat. A teď na přelomu zimy a jara, kdy jsou ulice mokré a blátivé a po chodnících se povalují zbytky posypové soli, se po školních chodbách nedá přejít suchou nohou. Paní Editě už několik měsíců připadala její práce nekonečná.

„Bacha!“ ozval se klučičí výkřik a paní Edita stačila jen tak tak uskočit, aby do ní pádící sedmák nevrazil. Nebylo by to poprvé. Paní Edita ho nechala proběhnout a jen si povzdechla.

Když vytřela chodbu, pustila se do úklidu tříd. Jako vždy našla na podlaze poházené papírky, v lavicích schované ohryzky od jablek, zespoda na židlích nalepené žvýkačky a v umyvadle nacucanou, špinavou houbu na tabuli.

Práci uklízečky měla ráda, ačkoliv věděla, že na ni některé děti pohlížejí trochu povýšenecky a pro jiné je prostě neviditelná. Ze začátku ji to trochu mrzelo, ale nakonec se naučila si toho nevšímat. Za svůj život si prošla spoustou různých zaměstnání. Prodávala v obchodě s oblečením, pracovala v kanceláři u počítače, vítala hosty na hotelové recepci a pomáhala veterinárnímu lékaři v jeho ordinaci. Vlastně by už do práce nemusela chodit vůbec. Nebavilo ji však sedět doma. Při uklízení si mohla přemýšlet nebo zpívat a měla alespoň trocha pohybu.

Dnes už ale byl pátek odpoledne. Paní Edita celý týden uklízela zimně-jarní čvachtanici a byla z toho unavená. Na písničku neměla ani pomyšlení. Naštěstí už byla s úklidem hotová a vracela se z horních pater zase dolů. Zabraná v myšlenkách si nevšimla, že běžící sedmák, se kterým se div nesrazila cestou nahoru, na schodech vylil limonádu a louži tam nechal.

Paní Editě najednou podjela noha a rozplácla se jak široká, tak dlouhá. Špinavá voda…