Zebra, která milovala duhu

Děti, víte, jak vypadají zebry?

Přesně tak: na zebrách si každý hned všimne především toho, že jsou černo-bílé.

Černé nebo bílé muselo být také všechno, co měly černo-bílé zebry ve své černo-bílé školce. Černou a bílou zkrátka zbožňovaly. Malé zebry proto rády hrály šachy nebo aspoň dámu. Jídávaly bílou krupicovou kaši s černým mákem. A když měly svátek, daly si bílou vanilkovou zmrzlinu s kousky tmavé čokolády. Když se dívaly na televizi, tak jen na tu starou, černobílou. A když si chtěly s někým hrát, pak jedině s bílými volavkami nebo s černými pštrosy. S jinými zvířaty se zebry nebavily.

Až na Matyldu. Matylda byla trochu neobyčejná zebra. Přestože byla také černo-bílá jako všechny její kamarádky, lákaly ji barvy. Když ostatní zebry kreslily na papír černými pastelkami kominíky, sněhuláky, tučňáky a lední medvědy, Matylda by nejraději nakreslila… duhu. Jenomže k tomu neměla žádné barevné pastelky.

„Chtěla bych nakreslit… duhu,“ zašeptala Matylda tak potichu, že jí nikdo nerozuměl.

„Co chceš nakreslit?“ zeptala se šeptem kamarádka Anežka a naklonila se k ní ještě víc.

„Duhu,“ řekla Matylda trochu hlasitěji.

„Dudu?“

„Chci nakreslit duhu,“ téměř zakřičela Matylda.

Zebry na ni nechápavě hleděly. Tlamičky měly otevřené dokořán. I oči měly vypoulené. Bílé bulvy a černé zorničky.

„Ale, ale vždyť … ona je… b… b… ble!“

„Je barevná!“ vyslovila Matylda nebojácně celé slůvko. „Je úžasně barevná. Je nádherně barevná!“

„Ale my jsme přece zebry. Náš svět je černobílý. Jiné barvy neznáme a ani nepotřebujeme. Na co by nám byly? Úplně si vystačíme s těmito dvěma. I naši rodiče to tak měli, i rodiče našich rodičů…“ namítla Anežka.

„Povídá se dokonce, že barvy škodí!“ zvolala jiná zebra.

„Já se jiných barev bojím!“ zakřičel kdosi. „Vždyť je jich tolik! A ještě se mezi sebou mohou míchat! A nikdo neví, která barva se hodí ke které,“ přidávaly se …