O malé Sofince a velkém strachu

Sofinka je malá školačka. Má kudrnaté vlásky, které jí maminka často zaplétá do copů. Sofinka den co den vzorně pečuje o svoje dvě malé panenky: Zuzku a Lucinku. Ale teď se ze všeho nejvíc těší na to, že kromě panenek bude moci pečovat i o opravdové miminko! Maminka s tatínkem jí totiž řekli, že bude mít sourozence – malého brášku.

Když šla Sofinka včera spát, jako každý večer se ptala maminky:

„Mami, a kdy už se můj bráška narodí?“

Maminka se s úsměvem podívala na své bříško. „Nevím, kdy přesně, Sofinko, ale bude to už brzy. Dobrou noc,“ odpověděla, zhasla světlo a odešla z pokoje. Sofinka se zachumlala do peřiny se svým oblíbeným plyšákem a hned usnula.

Ráno Sofinku probudil nezvyklý ruch. Dokonce se jí zdálo, že zaslechla houkání sirény. Hned vyskočila z postele a vykoukla ven z okna. A opravdu, před jejich domem stála sanitka! Ale co to? Nějaký pán v bílém držel za rameno její maminku a pomáhal jí nastoupit dovnitř!

Sofinka okamžitě vyběhla z pokojíčku. Zastihla tatínka, jak vychází ze dveří. Měl na sobě bundu i boty, a když se na Sofinku podíval, ani se neusmál.

„Jedu za maminkou,“ řekl rychle. „Neboj, brzy se vrátím. Babička na tebe čeká se snídaní.“ S těmito slovy zmizel za zavřenými dveřmi.

Sofinka se najednou začala hrozně bát. Proč jel tatínek pryč? Proč maminka nastupovala do sanitky? Sofinka věděla, že sanitky vozí nemocné a zraněné lidi. Do očí se jí tlačily slzy. Sedla si na zem, opřela se zády o dveře a strachem se rozplakala, protože nevěděla, co jiného dělat.

Tehdy z kuchyně vyšla babička. Hned pochopila, co se děje, a chtěla vzít Sofinku do náruče. Ale Sofinka se bránila. Nechtěla zůstat s babičkou, chtěla jet za maminkou! Proč ji jen nechali samotnou?

„Máš…