Kde bydlí pocity: Robot

Vrátil jsem se domů trochu smutný. Prošel jsem celý činžák zdola nahoru, a přesto jsem nenašel, co jsem hledal.

„Pojďme se podívat do technického muzea,“ navrhla mi maminka. „Vypadáš nějaký smutný, to tě jistě rozveselí. Mají tam přece výstavu robotů!“

A tak jsme šli. Maminka dobře ví, že pohádky o robotech mám velmi rád. A na této výstavě byli roboti ze všech dob. Někteří vypadali jen jako složité stroje, ale jiní se trochu podobali lidem – měli hlavu, ruce, nohy i svítící oči. Chodil jsem od jednoho robota ke druhému a nemohl jsem se na ně vynadívat.

A co všechno dokázali! Hrát na klavír, vznést se do vzduchu, dokonce i mluvit!

„A-HOJ. JAK SE JME-NU-JEŠ?“ ozval se mluvící robot plechovým hlasem. „TE-ŠÍ MĚ, ŽE TĚ PO-ZNÁ-VÁM.“

„Jak vtipně mluví,“ poznamenal jsem vesele. „Každá věta zní úplně stejně.“

„To proto, že je to stroj, a ne živý člověk,“ vysvětlila mi maminka. „Nemá emoce jako my lidé.“

Vzpomněl jsem si na paní na hřišti, která řekla, že bez emocí bychom byli jako roboti.

Maminka pokračovala: „Tento robot sice umí mluvit, ale necítí ani radost, ani smutek. Říká, že se těší, ale jeho hlas je stále stejný, slyšíš?“

„TE-ŠÍ MĚ, ŽE TĚ PO-ZNÁ-VÁM,“ zopakoval robot úplně stejně jako před chvílí. Neusmíval se, protože jeho ústa se neuměla hýbat. Byla to jen díra, ze které vycházel hlas.

„Takže tohle jsou ty emoce?“ zeptal jsem se překvapeně.

„Ano, Martínku,“ řekla maminka. „Jsou to pocity, všechno, co cítíme. To může být například smutek, radost nebo hněv. Máme je v sobě. Přebývají v každém z nás.“

Překvapeně jsem se na maminku podíval. Pohladil jsem si břicho, jestli v sobě ty emoce nenahmatám. No nic zvláštního jsem pod rukama necítil.

„A já jsem je hledal v našem činžáku,“ řekl jsem…