Vrátil jsem se domů trochu
„Pojďme se podívat do technického muzea,“ navrhla mi maminka. „Vypadáš nějaký smutný, to tě jistě rozveselí. Mají tam přece výstavu robotů!“
A tak jsme
A co všechno dokázali! Hrát na klavír, vznést se do vzduchu, dokonce i mluvit!
„A-HOJ. JAK SE JME-NU-JEŠ?“ ozval se mluvící robot plechovým
„Jak vtipně mluví,“ poznamenal jsem vesele. „Každá věta zní úplně stejně.“
„To proto, že je to stroj, a ne živý člověk,“ vysvětlila mi maminka. „Nemá emoce jako my lidé.“
Vzpomněl jsem si na paní na hřišti, která řekla, že bez emocí bychom byli jako
Maminka pokračovala: „Tento robot sice umí mluvit, ale necítí ani radost, ani smutek. Říká, že se těší, ale jeho hlas je stále stejný, slyšíš?“
„TE-ŠÍ MĚ, ŽE TĚ PO-ZNÁ-VÁM,“ zopakoval robot úplně stejně jako před
„Takže tohle jsou ty emoce?“ zeptal jsem se překvapeně.
„Ano, Martínku,“ řekla maminka. „Jsou to pocity, všechno, co cítíme. To může být například smutek, radost nebo hněv. Máme je v sobě. Přebývají v každém
Překvapeně jsem se na maminku podíval. Pohladil jsem si břicho, jestli v sobě ty emoce nenahmatám. No nic zvláštního jsem pod rukama necítil.
„A já jsem je hledal v našem
Readmio je aplikace plná dětských pohádek oživených zvuky, které reagují na váš hlas. Spousta pohádek je zdarma, nové přidáváme každý týden.
