Jak se Tulák nudil

Po zahradě se potuloval malý zrzavý kocourek jménem Tulák. Neměl, jak se říká, do čeho píchnout. Chvíli si hrál s kouskem špagátu, chvíli chytal lelky, ale i to ho záhy přestalo bavit. V zahradě se za celý den neozval jediný krok, nepohnul se jediný lísteček. Kocourek zoufale chtěl něco dělat. Přál si vzrušení! Přál si akci! A místo toho se zdálo, jako by snad celá vesnice usnula.

Bezcílně se procházel po plotech domů sem a tam, když tu zbystřil. U sousedů mají na plaňkách staré porcelánové hrníčky na ozdobu. Konečně něco zajímavého!

Šel si je tedy prohlédnout zblízka. Chvilku je sledoval, chvilku očichával. Pak si na jeden z nich sáhl packou. „Co by se stalo, kdybych do něj šťouchnul?“ položil si otázku, která dřív nebo později napadne každou kočku tváří v tvář hrnku. Moc dlouho se nerozmýšlel, jen se zachechtal pod vousy a srazil hrníček na zem.

Ten se s velkým rámusem rozbil snad na tisíc kousků. „Konečně nějaká zábava!“ mňoukl Tulák vesele.

„Co se to děje? Jedeš pryč!“ křikla na něj sousedka, když rozezleně vyběhla ze dveří. To kocourek nečekal. Úlekem zavřískl a vzal nohy na ramena. Jen tak tak unikl ráně násadou od koštěte.

Zatím na vedlejší zahradě v dřevěné boudě podřimoval velký černý pes jménem Čert. Před chvílí se vrátil z procházky a teď si užíval, jak mu něžné, zlatavé podzimní paprsky lechtají nos. Svět kolem sebe vnímal jen tak na jedno ucho.

Když tu se najednou do tichého zpěvu ptáků ozval zvuk tříštícího se porcelánu, výkřik, rána a zběsilý kočičí jekot.

„A jéje, kočičí dítě v nesnázích. A mám po šlofíčku!“ vzdychl si Čert a začal se stavět na nohy. A skutečně. Než si pes protáhl své mohutné tělo, už mu na střeše boudy přistál malý, zelenooký kocour …