O jelenovi a jezírku

V jednom lese žil velký, majestátný jelen. Byl okrasou celého okolí, a když kráčel po pastvinách, všechna lesní zvířata se chodívala na tu krásu dívat.

Jednou, když se jelen přišel napít k lesnímu jezeru, spatřil ve vodě svůj obraz. Zahleděl se na svoje velké, košaté parohy, které se mu tyčily na hlavě jako královská koruna. Sám se nemohl vynadívat na takovou krásu.

„Mám opravdu krásné parohy,“ pomyslel si v duchu.

Ale když popošel blíže ke břehu, spatřil v odrazu vody i svoje nohy. Připadaly mu slabé a tenké. Vůbec se nehodily ke zbytku těla a už vůbec ne k tomu majestátnímu paroží. Nahněvaně kopl do vody kamínek, aby se nemusel dál dívat na tak nepěkné nohy.

„Ach, jaká škoda, že nemám i nohy tak silné a krásné. Jsou příliš tenké a slabé,“ povzdechl si jelen.

Jelen se ještě hodnou chvíli prohlížel v odrazu vody a snažil se najít pozici, ve které by jeho nohy vypadaly co nejmohutnější. Byl tím tak zaujatý, že si vůbec nevšiml, že ho opodál pozoruje lev. Když lev viděl, že jelen nedává pozor, pomalu se k němu přikradl. Už už chtěl na něho skočit, když vtom si ho jelen všiml a začal utíkat. Vyběhl na otevřené pastviny, kde se díky štíhlým, rychlým nohám lvovi rychle ztratil.

Když lvovi utekl, vběhl do lesa, že si trochu vydechne. Ale jak vešel mezi stromy, zapletly se mu parohy do větví. Snažil se osvobodit, ale nemohl se ani pohnout. Potřásl hlavou, co mu síly stačily, jenže čím víc se snažil dostat parohy ven z větví, tím víc se zamotával. Brzy spatřil lva, který ho dobíhal, a věděl, že je s ním konec.

„Ach, jaký jsem byl jen hlupák. Nohy, které mi tak dobře sloužily, jsem podceňoval. A parohy, na které jsem byl taký pyšný,…