Proč listí stromů na podzim opadává

Obloha byla pokrytá šedivými mračny a navíc dul ledový vítr. Malá i velká zvířátka se poschovávala do svých úkrytů, aby se zahřála. Co nevidět začne zima.

Všichni stěhovaví ptáci už odletěli daleko na jih, aby kdesi v teplých krajích čekali na jaro. Nechali tu jen jednu malou červenku. Měla zlomené křidélko a nemohla létat. Co si jen počne?

Červenka se ustaraně rozhlížela kolem sebe. To skutečně nenajde žádné místo, kde by se mohla zahřát? Vichr opět zadul, až se roztřásla zimou.

Vtom v dálce spatřila okraj lesa lemovaný bohatými korunami stromů.

Ty košaté stromy mě určitě zahřejí i v tuhé zimě, pomyslela si. Pomaličku se k nim tedy vydala, poskakujíc a třepotajíc zlomeným křidélkem.

První strom, ke kterému přišla, byla štíhlá stříbrná bříza.

„Sestřičko břízo,“ poprosila ji červenka, „nemohla bych bydlet ve tvé koruně, než přijde jaro? Mám zlomené křidélko a je mi taková zima!“

Bříza se pohrdavě otřásla. „Já se musím přes zimu starat o svoje vlastní větve a budoucí pupeny, ne o ptáky. Kliď se pryč.“

Ubohá červenka poskakovala dál, až doskákala k dalšímu stromu. Ten byl ještě větší a košatější – byl to mohutný starý dub.

„Bratře dube,“ uctivě ho poprosila červenka, „neposkytl bys mi do jara přístřeší ve své koruně?“

„Abys ujídala z mých žaludů?“ rozhořčil se pyšný dub. „To ani náhodou. Jdi mi z očí.“

Červenka si jen povzdychla a hopsala dál, až se dostala k vrbě na břehu potůčku.

„Tetičko vrbo, prosím tě, nemohla bych se přes zimu ukrýt ve tvých větvích?“

„S cizími já se nebavím,“ odsekla vrba a víc neřekla ani slovo.

Ubohá červenka nevěděla, kam teď jít. Bezradně třepotala zlomeným křidélkem, když vtom ji spatřil vysoký smrk.

„Kam máš namířeno, ptáčátko?“ zeptal se laskavě.

„Sama nevím,“ zašvitořila červenka. „Mám zlomené…