Jak se dá koupit vůně

Byl jednou jeden ubohý žebrák. Neměl zhola nic, jen obnošené hábity na sobě, a den co den žebral u bran města, aby měl alespoň co do úst vložit.

Dnes ráno mu jeden dobrý člověk daroval kus chleba. Žebrák mu vroucně poděkoval a stiskl chléb v rukou. Ach, jak rád by k němu něco zakousl! Začal fantazírovat: Možná kousek voňavého sýra nebo smetany, možná hlt husté polévky. A kdyby měl opravdu štěstí, snad i kousek pečeného masa!

Žebrák se nakonec rozhodl, že se projde uličkami města. Možná se někdo nad ním slituje a snad dostane něco k chlebu na zub.

Na rohu stál hostinec, inu žebrák zamířil rovnou k jeho dveřím a skromně poprosil o almužnu.

„Nic pro tebe nemáme, pakuj se pryč!“ rozkřikl se na něj hostinský ve snaze odehnat ho jako otravnou mouchu.

Žebrák se smutně otočil a zašel za roh, když zde najednou ucítil omamnou vůni polévky. To bylo něco! Zvedl zrak a všiml si, že rovnou za oknem hostince se vaří na ohni velký hrnec plný husté, kořeněné tekutiny.

Žebrák zvedl svůj kousek chleba blíže k oknu – doufal, že voňavá pára, stoupající z polévky, alespoň trochu nasákne do chleba a dodá mu trochu chuti.

Najednou ho kdosi pevně chytil za ruku. To se nad žebrákem tyčil hospodský s tváří zkřivenou od hněvu: „Ty kradeš naši polévku! Ničemo!“

„Ale já jsem nic nevzal,“ bránil se žebrák. „Jen jsem čichal páru, která z polévky stoupala přes okno sem na ulici.“

„Tak za tu vůni musíš zaplatit,“ nedal se hostinský.

Žebrák však neměl ani haléř. Rozzuřený hospodský ho tedy drapl a odvlekl ho před kádiho, městského soudce.

V té době však jako soudce nesloužil nikdo jiný než právě Nasreddin Hodža. Když před něj ti dva předstoupili, trpělivě si…