Kouzla v tramvaji

Na sídlišti stál docela obyčejný panelák a v něm žil kluk, který byl… inu, trochu jiný než ostatní. Jmenoval se Marek. Už od malička nejraději ukazoval baculatým prstíkem na to či ono a uměl se velmi hlasitě projevit, když to nedostal.

„Ty jsi ale rošťák,“ říkali rodiče, když se s úsměvem skláněli nad kočárkem. Marek se na ně jen uculil a vyplázl jazyk.

Jeho první slovíčko, které se naučil, bylo chci, velice rychle následované slovíčkem nechci.

Jak rostl, stále si jen hrál, ale nikdy nikomu nepomohl. Ani sedět ve škole a poslouchat ho nebavilo a naučil se akorát odmlouvat. Maminka už z něho byla celá zoufalá, ale domluvy na něj nezabíraly. Z nezbedného kloučka se stal prvotřídní nezdvořák.

Jednoho dne jel Marek ze školy jako obvykle. Tramvaj byla plná a on jen tak tak obsadil poslední volné místo. Měl to jen dvě zastávky, a proto už se těšil, až si doma zahraje hru. Na učení ani nepomyslel.

Do vozu přistoupila starší dáma. Byla oblečená v dlouhých světlých šatech a šedé vlasy měla spletené do drdolu. V rukou držela velkou tašku.

Marek si pomyslel, že vypadá jako strašák do zelí. Odvrátil se k okénku a schválně se tvářil, že ji nevidí.

„Chlapče,“ oslovila ho dáma skřípavým hlasem, „mám těžký nákup, pustíš mě, prosím, sednout?“

„Mně se vstávat nechce!“ odsekl Marek.

Dáma se na něj podívala zelenýma očima. „No, jak myslíš… Marku.“

Marek se na ni vyděšeně otočil a překvapeně vyjekl: „Vy znáte moje jméno?“ Tahle zvláštní paní se mu líbila čím dál míň.

Dáma se lehce usmála, cosi si pro sebe zamumlala a pak ve vzduchu prstem opsala kruh. Marek chtěl už už říct, aby si šla po svých, ale z pusy mu vylétlo: „Omlouvám se, prosím, posaďte se.“

Ještě než…