Do Svátků jara zbývalo už jen pár dní. Li-li se nemohla dočkat. Spolu s maminkou nalepí do oken pestré rudé vystřihovánky se symboly štěstí. Ulicemi budou znít rachejtle až do noci a všechny děti dostanou jako dárek červenou obálku. Bude v ní ukrytá bankovka, aby si mohly koupit nějakou dobrotu. Společně s rodinou zahrají různé hry a stůl bude jen překypovat chutnými jídly. Každý tyto veselé, pestrobarevné svátky musí zbožňovat!
Ale Li-lini rodiče vypadali čím dál tím ustaraněji. Těšili se totiž, že svátky oslaví společně u babičky a dědečka jako každý rok, jenomže se jim nedařilo sehnat lístky na vlak.
Li-li chodila teprve do školky, ale už věděla, že babička s dědečkem bydlí skutečně daleko. Když se za nimi vypravili vlakem, cesta trvala celý den a celou noc. Rodiče měli pořád spoustu práce, a proto za prarodiči jezdívali jen jednou ročně, a to na nejdůležitejší svátky roku – na Svátky jara. Tou dobou odjížděli v Číně za příbuznými snad všichni lidé. To ovšem znamenalo, že na vlakové a autobusové lístky se stály předlouhé fronty. A zdálo se, že na Li-linu rodinu už lístky nezbyly.
Babička s dědečkem žili v malé vesničce. Do práce už nechodili, ale na zahrádce si pěstovali vlastní ovoce a zeleninu. Měli také úžasnou, velikou pec, na které se Li-li ráda vyhřívala. Dědeček vařil ty nejlahodnější nudle na světě a babička zase vyprávěla pohádky, z nichž se Li-li tajil dech. Na návštěvu se zkrátka těšila už celý rok. Ale teď to vypadalo, že letos nepojedou nikam a zůstanou ve městě jen ve třech.
Dva dny před plánovaným odjezdem zůstala Li-li večer sedět po večeři u okna. Smutně se dívala, jak ulicemi proudí davy lidí s kufry a batohy. Tatínek si toho všiml a vzal ji do náruče.
„Li-li,…
