Potkaní chlapec

Byl jednou jeden chlapec, který se jmenoval Tibor. Ve škole pokaždé dělal neplechu a vyrušoval při hodinách. O přestávkách tahal děvčata za vlasy a kradl jim penály. Paní učitelka mu neustále domlouvala a máma ho doma kárala. Nevěděli si s ním vůbec rady. Chlapec byl drzý, rodičům nepomáhal s uklízením a nechtělo se mu dělat ani domácí úkoly.

Když jednou šel do školy, spatřil starou paní, která právě uklouzla a spadla na zem.

„Chlapče, prosím tě, pomoz mi vstát,“ požádala stařenka Tibora o pomoc.

Jenže ten se jen udiveně na babičku podíval a odpověděl: „Proč bych měl? Já spěchám do školy.“ A ještě víc přidal do kroku.

Před bránou školy potkal spolužačku Mirku, které chytil školní brašnu a hodil ji tak daleko, jak jen mohl. Všechny pastelky se z ní vysypaly na cestu a sešity se zamazaly od bláta.

„Proč jsi to udělal, Tibore?“ najednou se ozval neznámý hlas, až sebou chlapec trhl.

„Kdo jsi?“ zeptal se.

„Nejdřív odpověz ty na moji otázku. Proč stále pácháš zlo? Co kdyby ses zamyslel nad svým jednáním?“ pokračoval neznámý hlas.

Až potom si chlapec všiml, že k němu hovoří jakýsi malý skřítek se zelenou čapkou, šedou bradou a malým nosíkem.

„Ty mě tady nebudeš poučovat, skrčku zelený!“ osopil se na něj chlapec a už se chystal do skřítka vrazit, ale ten rychle uhnul.

„Já jsem skřítek spravedlnosti, a pokud se za svoje činy neomluvíš a nepřestaneš se takto nehezky chovat, začaruju tě tak, že tě ani vlastní máma nepozná.“

„Hahaha,“ zasmál se Tibor, „tak to je dobrý vtip.“

„Ještě jednou ti dávám možnost, aby ses podíval do svého svědomí a litoval všech svých činů,“ řekl skřítek hrozivějším hlasem.

Tibor se však jen znovu zasmál a řekl: „Nikdy! Co mi může udělat takový malý skřítek, jako jsi ty?!“

Jen to dořekl, skřítek vyslovil…