Venku byl chladný, klidný den a domečky na ulici, poprášené mrazem, vypadaly jako malované. Za oknem v pokoji však bylo všechno, jen ne klid. Mezi sourozenci Kubou a Kačkou lítaly fixy, krepové papíry a další materiál pro tvoření.
„Kačko, musíme si pospíšit!“ volal mladší bráška Kuba a snažil se ji omotat toaletním papírem. „Napadlo mě, že když půjdeš za mumii, tak to určitě vyhrajeme.“
„Ani náhodou!“ Kačka se mu snažila vyhnout, jenže shodila kelímek s barvou, který se vylil přímo na Kubu.
Kačka se rozesmála: „A jestli já půjdu za mumii, tak ty letos půjdeš za šaška.“
Kuba se uraženě zamračil: „A stejně to bude k ničemu. Slyšel jsem, že Tonda letos půjde za kapitána pirátů. Proto tu zítřejší soutěž o nejoriginálnější kostým vyhraje zase on.“
„A když to nevyhraje on, tak Beata,“ povzdychla si Kačka, „letos se chlubila novým kostýmem královny víl. Abychom do zítra vymysleli něco lepšího, museli bychom umět leda čarovat.“
„Čarovat! To je nápad!“ zaradoval se Kuba.
„Ne Kubo, za čaroděje nepůjdeme. Kouzelnický kostým ses snažil vyrobit minulý rok jen s pomocí lepidla a závěsu a vypadalo to jako něco mezi vysavačem a lokomotivou.“
„Náhodou!“ ohradil se Kuba, ale pak dodal: „Ne, já myslel, že by nám mohla pomoct ta nová holka, co se přistěhovala naproti. Isabella.“
„Isabella? To je ta, co se o ní říká, že je…“
„Čarodějnice!“
„Divná!“ dořekla Kačka. „Čarodějnice přece neexistují!“
„Já jsem slyšel,“ řekl Kuba, „že si prý mumlá různá zaklínadla a do sešitu si píše kouzelné formulky. Dokonce prý doma vaří i lektvary! Copak se dá čarovat, aniž bys byla čarodějnice?“
„Sám seš čarodějnice!“ vykřikla na něj Kačka a obrátila oči v sloup, protože nechtěla připustit, že z té nové holky ze sousedství má trochu strach. Chodí tak divně oblečená… Jejich…