Královna a kouzelný pejsek

Každý z vás asi zná podobné děvče, jako je Klára. Klára pokaždé přibíhá do školy pozdě, má věčně srolované podkolenky a cop nakřivo. Když chce paní učitelka dětem zkontrolovat domácí úkol, Klára je obyčejně ta, která ho zapomněla doma. A když už se přihlásí, téměř vždy se mýlí.

Když proto paní učitelka ve škole oznámila, že k nim při příležitosti stého výročí založení školy zavítá sama anglická královna a jeden ze žáků ji slavnostně přivítá, každý věděl, že Klára to rozhodně nebude. Bude to Petra, která je nejlepší v gymnastice, nebo Míša, který vyniká v přírodních vědách. Anebo Sára, která napíše každou písemku na plný počet bodů.

Aby se předešlo hádkám, paní učitelka rozhodla, že vybere losováním. Vytáhla tedy z plného klobouku lísteček se jménem toho, kdo královnu uvítá. Jaké zavládlo překvapení, když los padl na… Kláru!

„Ale vždyť ty nemáš na nic talent,“ řekla jí Milka o přestávce.

„Přesně,“ přidala se Katka a pohodila zlatými vlasy. „Nejsi ani rychlá, ani chytrá a ani nijak zvlášť pěkná. Královna se s tebou bude nudit.“

„Mám talent!“ bránila se Klára. Ale v koutku duše ji trápilo, že děvčata říkala pravdu. Neměla žádné zvláštní schopnosti – tedy, pokud nepočítáme to, že jí nic nešlo. Tím by se beztak nikdo nechlubil. „Jsem dobrá ve spoustě věcí.“

„Například v čem?“

„No, já… ehm…“

„Čekáme,“ řekla Katka a netrpělivě si dupla. „A i královna bude čekat a zívat nudou.“

„Mám kouzelného pejska!“ vyhrkla Klára. Znělo to hloupě, ale už se to nedalo vzít zpět. „Můj pejsek Škubánek je kouzelný. Umí triky, jaké jiní psi nesvedou.“

„Jako třeba co?“

„Třeba… umí lidem číst myšlenky.“

„Jak může pes číst lidem myšlenky?“ pochybovala Katka. „A kromě toho, jak víme, že je to pravda? Vždyť psi neumí mluvit.“

„Přísahám,“ dušovala se Klára. „Až ho královna uvidí, hned řekne, že je…