V dalekém Japonsku žil kdysi kormorán, o němž si tam vyprávějí až do dnešních dní. Tito velcí vodní ptáci tam rybářům, lovícím technikou ušo, slouží jako živé udice. Ale nebojte se, nikdo je nepřivazuje za nohu na klacek. Plují se svými lidskými společníky noční tmou na lodích. Jediné světlo kromě měsíce vydává malé ohniště, zavěšené v drátěném koši u přídě lodi. Oheň ospalé ryby oslní a to je čas pro kormorány, kteří vystartují a svým dlouhým, ostrým zobákem loví pstruhy. Na těchto speciálních čerstvých úlovcích si pak rád pochutnává i sám japonský císař!
Ryby ale nejsou to jediné, co se schovává v temných hlubinách. Kolem rybářských lodí krouží mnoho jókai – podivných zjevů, bytostí, démonů a duchů, kteří líčí pasti a čekají na nepozornost rybářů, aby se jich zmocnili. Kormoráni jsou jejich strážci a musí hlídat nejen ryby, ale i hrozící nebezpečí.
Kormorán, o kterém si vyprávíme, se jmenoval Kaito. Jeho jméno znamená hvězdné moře. Bral svůj úkol velmi vážně. Žil u starobylé a vážené rodiny, stejně jako jeho táta a děda a právě ti mu předali tajemství umění nindžucu. Správný nindža je nenápadný, skoro neviditelný, umí se maskovat, je rychlejší než mrknutí oka, dokáže sebrat cokoliv a kdekoliv, má skvělou rovnováhu, létá a samozřejmě i dobře bojuje.
Kaita by nikdo nevypátral, když se skryl mezi balvany na břehu. Rybu by vám vyfoukl na cestě mezi talířem a ústy a neohroženě by se postavil každé hrozbě. A že jich nebylo málo!
Jednou třeba na jeho pána volala s pláčem krásná mladá žena s dítětem na rukou. Pán chtěl hned zajet lodí na mělčinu, ale Kaito tiše vzlétl a potom se střemhlav snesl nad ženu. Ihned tak odhalil, že nedrží dítě, ale kámen a místo nohou má hadí ocas! Byl to přízrak nure onna,…