Matěj nemohl uvěřit vlastním očím. Nejenom proto, že se najednou ocitl v úplně zvláštním světě, zapletl se do řešení velké záhady, potkal mluvící auto, ale teď také proto, že budova před ním vypadala jako obrovský kelímek na kafe, s marshmallowem nahoře.
„Somnie?“ špitl.
„Ano?“ Špión-alchymista se ani neohlédl, přimhouřenýma očima hlídal vchod.
„Proč jsou tu všude sladkosti? Myslel jsem si, že jsme v krajině snů, a ono to tu spíš vypadá jako v obrovité cukrárně…“
„Za to ale můžete vy,“ zašeptal alchymista.
„Jak my? My sem přece nevidíme, ani o vás nevíme…“
„Jenže jste si poslední dobou začali každý večer přát sladké sny!“ řekl Somnius a zatahal se za licousy. „Věř mi, že ještě před pěti sty lety to tady takhle nevypadalo. A co teprve za dob dinosaurů!“
Chlapec se rozhodl, že nebude Somnia dráždit dalšími otázkami. Alchymista sice vypadal na první pohled klidně, ale Matějovi bylo jasné, že s ním cloumá vzrušení a nervozita. Vždyť i on sám cítil svíravé mrazení v břiše.
Na moment se rozhostilo úplné ticho. Lily se přiloudala k boku auta, sebrala ze země několik kamínků a začala s nimi žonglovat. Somnius se po chvilce rozhlédl, beze slov pokynul Matějovi a oba vystoupili z Cukrkandlu.
Náhle se ozvala rána! Dveře hostince se rozrazily a Jonas vyběhl ven.
„To jsem blázen,“ zamumlal a zamyšleně se drbal na bradě. „Vím jistě, že jsem ji tu nechal. Somnie!“
Somnius se sice s viditelnou těžkostí teprve před chvilkou vyškrábal na nohy, přesto si zachoval ledový klid: „Co se děje, Jonasi?“
„Krabice zmizela. Ten, kdo ji vzal, po sobě nezanechal ani stopu…“
„Za mých mladých let,“ pronesl Cukrkandl, „nebyli agenti a emisaři líní donést zajištěný materiál až k nám na centrálu a nenechávali ho povalovat v první špeluňce, na kterou narazili…“
Jonasův prst…