Myšák Milánek a malé hladové PSSST

Ranní dům obvykle zněl veselým ruchem. Myšáka Milánka vždycky probudilo, jak se mu samy boty hašteřily:

„Nejprve levá!“ drnčela levá bota.

„Nejprve pravá!“ kontrovala pravá bota.

„Společně!“ řekly nakonec obě jednohlasně.

Milánek se posadil, natáhl se jako želatinový bonbon a zavázal si ocas do úhledného malého uzlíku, aby se mu někam nezatoulal. Usmál se od ucha k uchu a bylo. „No,“ řekl a vesele pozdravil boty, „čeká nás fantastický den!“

Venku bylo chvějivé ráno. Sluníčko vesele poskakovalo po obloze a sloupy plotů se komíhaly ve vánku. Dole u řeky starý parník sípěl, funěl a natřásal se, jako by spolkl harmoniku.

Milánek poskakoval a pískal si písničku, až se mu tváře nafukovaly a uši se mu třásly do rytmu. Každé jeho dupnutí znělo jako klepnutí do bubínku a každé mrknutí, jako by jemně zvonilo.

A když si myšák Milánek pískal, přidalo se k němu všechno kolem. Poštovní schránka si pískala s ním, kráva na poli zabučela ve stejné tónině. Ryby pleskaly o hladinu říčky jako bubeníci. Myšák Milánek zkrátka zbožňoval celý svět, každý veselý den a každý zvuk kolem sebe.

Ale dnes bylo všechno jinak. Jakmile se Milánek vzbudil, všiml si, že něco není v pořádku.

Nic nerámusilo. Brána neskřípala. Podlaha nevrzala. Dokonce i jeho boty jen mlčky stály. Milánek vyskočil z postele. Nožky mu dopadly na podlahu – a nic. Ani muk.

Milánek se zamračil. Poklepal jednou botou o podlahu. Zase nic. Podlaha si ani nepostěžovala. Postel byla tiše. Dokonce ani okno nevydalo hlásku, když ho Milánek otevřel.

„No to mě podrž,“ zamumlal si pro sebe Milánek. „Kde jsou všechny ty zvuky a vrzání?“

I svět za oknem vypadal smutně. Slunce se sotva vyvleklo na oblohu. Kohout otevřel zobák a zase ho raději zavřel. Řeka tekla líně a potichu,…