V jednom malém pokojíčku na kraji sídliště bydlel chlapeček. Jmenoval se Lukášek a moc rád bruslil na ledě. Pokaždé zajásal, když začátkem zimy z nebe začaly padat první vločky, aby zakryly pošmourné špinavé ulice. Věděl, že od sněhu už je jen krůček k třeskutým mrazům a zamrzlým rybníkům.
Bruslení na rybníku miloval Lukášek ze všeho nejvíc. Těšil ho zvuk praskajícího nerovného ledu pod bruslemi, chutnal mu i teplý čaj kouřící z termosky, kterou maminka držela v ruce. Lukášek opatrně bruslil a zpovzdálí sledoval starší kluky, jak hrají hokej. I on by si chtěl s nimi zahrát opravdový hokejový zápas, ale neměl hokejku.
„Musíš být trpělivý,“ připomínala mu maminka. „Nejprve se potřebuješ naučit se pořádně bruslit.“
Lukášek si někdy vzal při bruslení místo hokejky klacek a místo puku kamínek. Ale bylo to těžké. A kluci ho nechtěli vzít do party, když neměl pořádné vybavení. Hokej se přece s klackem hrát nedá!
Další věc, na kterou se Lukášek vždycky těšil, byla neděle. V ten den ho totiž tatínek brával na zápas do hokejové haly. Koupili si spolu vstupenky a párek v rohlíku. Sedli si do hlediště a pozorovali hokejové umění na ledě. Lukášek snil o tom, jaké by to bylo stát dole mezi ostatními hráči. Jednou by také chtěl vstřelit gól vlastní hokejkou. Oči se mu vždycky rozzářily nadšením, když se to někomu z hráčů povedlo. Společně s tatínkem fandili a tleskali, a někdy se Lukáškovi dokonce povedlo vyfotit se po zápasu s některým z hráčů.
Když se jednoho lednového rána Lukášek vzbudil a otevřel oči, uvědomil si, že dnes je den jiný než obvykle. Měl totiž narozeniny!
Do pokoje vstoupili maminka s tatínkem i jeho malá sestřička a nahlas zpívali: „Hodně štěstí, zdraví!“. Maminka dokonce v rukách držela dort, na němž svítila…
