Hana Do
Přání na dně talíře
Máťa se vůbec netěší do školky a nejraději by byl dospělým. Avšak když se mu toto přání na jeden den splní, zjistí, že být dospělákem není vůbec tak jednoduché, jak se zdá!
Jedno hezké ráno vyprala paní Vendelína všechno prádlo i povlečení a s ním také svůj oblíbený
Polštářek se houpal na šňůře, když vtom ho zaujal les a krásné stromy v dálce. Právě si s nimi hrál
„Větříčku, Petříčku, zavěj mi trošičku, rozhoupej mě. Chci také do
Větříček ho slyšel. Protože měl tuze dobré srdce, rozpoutal největší vánek, jaký uměl, až kolíčky odletěly, uvolnily polštářek a ten se vydal na cestu
„Já letím, to je nádhera!“ volal nadšením polštářek. Doletěl až pod starý smrk. Ležel si tam pod stromem, usmíval se a byl šťasten. Když tu nad sebou uslyšel zvláštní šeptání malých tvorů.
„Co to je, co to sem přistálo? To hned zkusíme.“
Hop, hop, hop, smích. A znova – hop, hop, hop,
„Hele holky, já nejsem žádná
Veverky se jen zachechtaly a vzkřikly: „Trampo coo?“ Takové slovo ještě neslyšely.
Polštářek věděl, že tady to jeho vysněné místo nebude a zvolal: „Větříčku Petříčku, odnes mě dál! Tady mě mají za trampolínu. To bych měl brzy svoje krásné načechrané tělíčko docela rozcuchané.“
A větříček, že byl dobrý kamarád, zadul a polštářek se