Pan Polštářek jede do světa

Jedno hezké ráno vyprala paní Vendelína všechno prádlo i povlečení a s ním také svůj oblíbený polštářek. Vzala dva barevné kolíčky na prádlo a polštářek pověsila za ouška na balkon. Ať si visí, ať se suší, ať ho slunce hezky vyhřeje.

Polštářek se houpal na šňůře, když vtom ho zaujal les a krásné stromy v dálce. Právě si s nimi hrál větříček. Listí na stromech šumělo, tančilo a některé si letělo dál, do světa.

„Větříčku, Petříčku, zavěj mi trošičku, rozhoupej mě. Chci také do světa. Už mě nebaví pořád ležet jen na posteli nebo se sušit na balkoně,“ žadonil pan Polštářek.

Větříček ho slyšel. Protože měl tuze dobré srdce, rozpoutal největší vánek, jaký uměl, až kolíčky odletěly, uvolnily polštářek a ten se vydal na cestu vzduchem.

„Já letím, to je nádhera!“ volal nadšením polštářek. Doletěl až pod starý smrk. Ležel si tam pod stromem, usmíval se a byl šťasten. Když tu nad sebou uslyšel zvláštní šeptání malých tvorů.

„Co to je, co to sem přistálo? To hned zkusíme.“

Hop, hop, hop, smích. A znova – hop, hop, hop, smích. Malé zrzavé veverky začaly skákat ze stromu rovnou na polštář. Měly z toho náramnou legraci. Polštářek ale ne.

„Hele holky, já nejsem žádná trampolína. Jsem pan Polštářek. Letěl jsem do světa za lepším a zajímavějším životem.“

Veverky se jen zachechtaly a vzkřikly: „Trampo coo?“ Takové slovo ještě neslyšely.

Polštářek věděl, že tady to jeho vysněné místo nebude a zvolal: „Větříčku Petříčku, odnes mě dál! Tady mě mají za trampolínu. To bych měl brzy svoje krásné načechrané tělíčko docela rozcuchané.“

A větříček, že byl dobrý kamarád, zadul a polštářek se vznesl. Letěl dál a dál, až přistál na vysokém stromě, zrovna vedle hnízda malého ptáčka. Tedy ptačí paní. Ta se právě chystala naklást vajíčka,…