Maškarní ples

Školní maškarní ples měl co nevidět začít a Denis se už nemohl dočkat. Pospíchal po vyučování domů, aby si co nejdříve mohl obléct svůj kostým. S pomocí obou rodičů na něm pracovali téměř dva týdny. Nejdříve si na sebe opatrně navlékl stříbrný oblek. Byly na něm pečlivě našité třpytivé nášivky jako kontrolky a vedle nich nakreslené různé symboly. Potom vzal ze stolu velkou pomalovanou krabici – to byla hlava robota. Spolu s tatínkem do ní připevnili drobná barevná světýlka na baterky, takže bude světélkovat jako opravdový robot. Denis se hrdě podíval do zrcadla, a vůbec se v něm nepoznával. Výborně!

Školní tělocvična už byla vyzdobená balóny a papírovými girlandami, které měnily barvy, když na ně dopadaly světelné paprsky z pódia. V přítmí všechny dětské masky vypadaly jako živé. A věru jich byla spousta! Také Denis se vesele zamíchal do spousty superhrdinů, upírů, kosmonautů, královen, dokonce spatřil i jednu gorilu a jeden kaktus. Každý se dnes chtěl předvést, jakou masku dokázal vyrobit.

„Teda, to je ale parádní kostým!“ Denise zastavila slunečnice a její hlas zněl přesně jako Veronika z vedlejší třídy. „Vůbec tě nemůžu poznat – kdo jsi?“ zeptala se vesele.

„Já-jsem-pře-ce-ro-bot,“ napodobil Denis žertem robotický hlas.

Slunečnice se opět zachichotala, ale nepoznala ho. Denisovi se tato hra zalíbila a rozhodl se, že se dnes večer nikomu neprozradí. Věřil, že když bude šikovný, dokáže to. To budou zítra kamarádi zírat!

Denis byl ve třídě celkem oblíbený. Měl dobré známky, k učitelům se choval slušně, a když ho někdo poprosil o pomoc, neodmítl. Proto nad ním občas učitelé přimhouřili oko, když zapomněl udělat domácí úkol, a od spolužáků zase dostal pozvání na každou oslavu narozenin.

Teď tady ale nebyl Denis. Byl tu jen světélkující robot-Denis, kterého nikdo nepoznal a mohl si dělat, co se mu jen zachtělo. Přišel…