Kde bydlí pocity: Smutek

Ve druhém patře našeho činžovního domu bydlí starý pán. Dříve, když jsem ještě nechodil do školy, jsem si myslel, že je smyšlený. Protože jsem ho nikdy nespatřil. Až jednou se stalo, že jsem toho starého pána náhodou potkal ve výtahu.

„Na které, chlapče?“ zeptal se mě smutným hlasem.

„Na šesté,“ odpověděl jsem, zrak sklopený k zemi. Maminka mě poučila, abych s cizími lidmi nemluvil. Já jsem totiž nevěděl, že starý pán není cizí, ale náš soused.

„Tak vysoko, skoro až v nebi,“ pokoušel se zažertovat starý pán, ale při slově nebe se zarazil a ještě více posmutněl.

Výtah zastavil ve druhém patře.

„No tak se měj hezky, já vystupuji,“ rozloučil se se mnou starý pán.

A tak proběhlo naše první setkání. Nepamatuji se, že bych ho ještě někdy znovu potkal. Ale občas jsem ho zahlédl sedět za záclonou u okna, jak se dívá někam do dálky, když jsme si hráli na hřišti. To je asi tak všechno.

Dnes je ale všechno jinak. Teď se ho chystám navštívit. Schodištěm jsem vyběhl do druhého patra a zůstal stát přede dveřmi bytu starého pána.

Zaklepal jsem. Zpoza dveří bylo slyšet blížící se šourání. Dveře se otevřely. Starý pán se vůbec nezeptal, kdo je tam. Vůbec nebyl opatrný. Jako kdyby mu to bylo všechno jedno.

„Dobrý den,“ slušně jsem ho pozdravil.

Starý pán se na mě zadíval. Ale ty oči byly velmi, velmi smutné.

„Ahoj chlapče, my jsme se už jednou setkali. Ty jsi Martínek ze šestého patra, že? Pojď dál.“

Po zkušenosti s vystrašenou paní sousedou Agátkou z prvního patra jsem opravdu nečekal, že mě pan soused pozve do svého bytu. Opatrně jsem vešel a porozhlédl se. Vládlo zde přítmí, i když venku nádherně svítilo sluníčko. Šel jsem za starým pánem do kuchyně.

„Posaď se,“…