Cesta za čistou řekou

Filip se už moc těšil na léto. Konečně přijdou prázdniny, nebude mít žádné úkoly a během dlouhých dnů stihne tolik dobrodružství! Odpoledne se sejde s kamarády na kole a budou jezdit k řece tak jako loni.

Z nábřeží u řeky měl Filip jedny z nejkrásnějších vzpomínek. Někdy si s chlapci stavěli hráze nebo jen tak leželi v trávě a počítali oblaka, jindy házeli kamínky do vody.

Občas si za pár drobných nakoupili pamlsky a společně si na nich pochutnávali. Když byly snědené, nikdo se moc nestaral, kam co spadlo. Obal od tyčinky? Šup s ním pod kámen. Láhev od limonády? Zůstala u břehu. Někdy si Filip dokonce ani nevšiml, že v trávě nechal plastový kelímek, který vítr později odfoukl až k vodě.

„Je to přece jen jeden kelímek,“ říkali kamarádi a mávli nad tím rukou. „Vítr ho odnese pryč. Nikdo nezjistí, že jsme ho tu nechali my.“ Řeka jen tiše šuměla a neříkala nic.

Když konečně skončila zima a přišlo první oteplení, Filip byl o půl hlavy vyšší a měl nové kolo. Už se nemohl dočkat, až ho ukáže kamarádům. Setkají se v oblíbené tiché zátoce řeky, kde roste rákosí a staví si hnízda kachny. Ještě se sice nebude dát koupat, ale na jarním sluníčku bude u vody příjemně.

Ale když Filip dorazil na místo, zděšeně si všiml, že vypadá úplně jinak, než si ho pamatoval. Voda v řece byla kalná, zapáchala a mezi rákosím plavaly odpadky. Láhve, plastové sáčky, dokonce i stará pneumatika. Na hladině se vznášelo něco jako olejová skvrna.

„Fuj, co se to tady stalo?“ zamumlal Filip. Sedl si na kámen a bezmocně pozoroval špinavou hladinu.

Z vody se najednou vynořila malá rybka. „Ahoj, Filipe,“ promluvila tichým hlasem.

Kluk leknutím vyskočil na nohy. „Ty mluvíš?!“

„Počkej, neutíkej,“ vykřikla rybka…