Víte, kdopak je to neposlucha? Možná vám tak říkají, když neposloucháte. Ale ne, tohle není o vás, děti. Vlastně to vůbec není pravda, že by zlobily jen děti. Neposlucha je totiž někdo uplně jiný. Je to malinký skřítek, který lumpárny přímo zbožňuje. Ale takového skřítka málokdy uvidíte, protože je malý a rychlý.
Nejraději ze všeho má velmi zlobivé děti. Jak je malý, dokáže se prosmýknout do kteréhokoliv dětského pokojíčku. Tak se dostal i do pokoje chlapce Jirky, když šel náhodou kolem.
Uvelebil se na poličce a pozoroval, jak Jirka provádí různé lumpárny. Třeba když celý den předstíral, že neslyší, co mu kdo říká. Anebo když dělal všechno naopak.
„Jirko, pojď už spinkat,“ pobídla ho maminka, když ho ukládala večer do postýlky.
„Já nechci a budu naschvál vzhůru!“ křikl Jirka a ještě si u toho dupl.
Skřítkovi to udělalo náramnou radost a škodolibě se rozesmál.
Ráno ho zase maminka tahala z postele: „Jirko, vstávej!“
Ale Jirka si jen přetáhl peřinu přes hlavu a zabručel: „A zrovna budu spát!“
To se skřítkovi líbilo ještě víc. Dokonce se mu to líbilo tak, že ho napadl plán, jak všechny pozlobit. Rozhodl se představit se v celé své parádě.
Když maminka odešla dělat snídani, Jirka vylezl z postele a záludně se zasmál. Jenže se nesmál sám. Spolu s ním se tam ozýval jakýsi pisklavý smích.
Jirka se smát přestal, ale ono to nepřestalo.
„Tady, nahoře!“ zavolal skřítek.
Dřív než se stačil Jirka rozhlédnout, skřítek mu skočil na deku. Jirka vyděšeně vykulil oči.
„To jsem tě vylekal, co?“ prohlásil zlomyslně skřítek. „Líbí se mi, jak zlobíš.“
„Kdo jsi?“ zeptal se Jirka.
„Já jsem skřítek Neposlucha a taky moc rád zlobím. Proč bychom měli maminku poslouchat, viď? Když ona po tobě chce samé nudné věci. Umýt se,…