Legenda o pavoukovi

Když se jednomu králi z říše Inků narodila dcera, byl štěstím celý bez sebe. Velmi si ji oblíbil a těšil se z toho, že jednoho dne bude právě jeho dcera – princezna Uru – následnicí trůnu a spravedlivou panovnicí. Chtěl jí proto zajistit tu nejlepší výchovu a vzdělání. A tak do království povolal nejuznávanější učitele a prvotřídní poradce, aby z princezny Uru vychovali dokonalou a šlechetnou panovnici.

Jenže princezna Uru měla úplně jiné představy a zájmy. Ani trochu nestála o to, co se od ní v budoucnu očekávalo. Odmítala se učit a ke všem se chovala arogantně a povýšeně. Její hlavní učitel si s ní také vůbec nevěděl rady.

Bohužel zanedlouho nadešel den, kdy otec princezny a král celé říše zemřel. Všichni obyvatelé smutnili, ale zároveň vítali královu následnici – princeznu Uru. Ovšem princezně se tato nová role vůbec nelíbila, protože se od ní očekávalo, že bude uctivá a zodpovědná vládkyně.

Neuběhl ještě ani jeden celý měsíc a královnu Uru už začalo panování nesmírně nudit. „Řízení říše mě nezajímá! Já se chci jen bavit na slavnostech, hodně cestovat, být vždy krásně oblečená a pochutnávat si na dobrých jídlech. Ostatní věci ať dělá někdo jiný,“ takto odsekla svým rádcům a pomocníkům jednoho rána.

„Ale, ctěná královno, to bohužel není možné. Lidé vás přece potřebují. Musí ve vás vidět vzor zodpovědné a spravedlivé panovnice,“ snažili se ji přesvědčit rádcové. Jejich slova však královnu Uru ještě víc rozzlobila. Náhle vytáhla dlouhý bič a pořádně s ním švihla nad hlavou. „Okamžitě všichni na kolena!“ zakřičela rozzlobeným hlasem.

Rádci moc dobře věděli, že je čeká bolestivé bičování – jako trest za to, že si dovolili radit samotné královně. Žádný z nich však neměl odvahu neuposlechnout její rozkaz. A tak si všichni do jednoho klekli a čekali na první…