Strašidelná noc

Štěpánka neměla ráda Halloween. Možná to bylo proto, že právě na tento den připadal její svátek. Nikdo neměl čas slavit s ní – všechny děti spěchaly na večerní karneval, průvod masek nebo do kina na strašidelný film. Ani letos tomu nebylo jinak.

I tentokrát Štěpánka seděla večer sama v pokojíčku a bylo jí smutno. Zatáhla záclony, aby neviděla děti pobíhající pod okny v maskách duchů, víl a čertíků.

„Stejně je to nuda,“ řekla si Štěpánka pro sebe uraženě. „A už vůbec to není strašidelné.“

Tak jak to na sklonku podzimu bývá, venku se už dávno setmělo. Jen noční lampička vrhala na stěny Štěpánčina pokojíku dlouhé stíny.

Najednou se kdesi v koutě ozvalo jemné šplouchnutí.

Holčička sebou trhla – a co nevidí: malá rybička-bojovnice se ve svém akváriu třepotá a hýbe, jako by opravdu s něčím bojovala. Ale s čím? Akvárium bylo prázdné.

Štěpánka zvědavě popošla blíž, když ji najednou vyrušilo zuřivé zamručení. Štěpánčina kočka Micka dolů pod oknem cosi škrábala v seschlé trávě, nervózně naježená, jako by viděla ducha.

„Co se to děje?“ zašeptala Štěpánka.

Celý dům byl vzhůru nohama. Voda v akváriu stále šplíchala a i křeček v kleci začal splašeně pobíhat sem a tam.

Štěpánka znejistěla. V jedné knížce kdysi četla, že zvířata dokážou vidět duchy. Skutečné duchy! Co když…

Papoušek, usazený na bidélku, který se dosud tvářil, že spí, najednou roztáhl křídla a zlověstně zaskřehotal: „Duchové, přřřřiďte k nám!“

Dveře pokojíku se najednou otevřely, a za nimi stál – opravdový duch. V chodbě za dveřmi bylo přítmí, ve kterém se vlnil bílý strašidelný přízrak bez tváře. Jako by se vznášel ve vzduchu!

Štěpánka leknutím málem spadla na zem. Když se však podívala blíž, spatřila zpod bílého těla trčet jakési huňaté tlapky. A to vlnění……