Neposlušný taxík Maxík

Bylo ráno a každý spěchal do práce. Na silnicích se tvořily kolony, jedno auto vedle druhého, sem tam náklaďák, a každé někoho vezlo. V zácpě stál i taxík Maxík, žlutý jako kanárek.

Měl za úkol odvézt každého, kdo si ho zavolal, tam, kam si přál jet. Maxíka to vždycky bavilo. Jenomže poslední dobou… poslední dobou to nějak nebylo ono.

Maxík mručel, aby nepropásl zelenou, a přemýšlel, čím to je. Vždyť to dřív byly samé parádní výlety. A pak si to uvědomil. To je ono! Nikdo už na výlety nejezdí. Nikdo si s ním cestou nepovídá. Každý jen zahučí „na letiště, prosím“ nebo „do kanceláře, prosím“, schoulí se na zadním sedadle a zírá z okénka.

„Kdybych tak znal nějaké kouzlo, abych ty lidi dokázal opět probudit,“ řekl si Maxík. „Aby si znovu začali povídat jako kdysi.“

Blik! Na semaforu naskočila zelená a všechna auta vyrazila s divokým burácením kupředu. Rozjel se i Maxík.

A vtom, jako by se opravdu stalo nějaké kouzlo, se pán v taxíku náhle rozpovídal: „Víš, taxíku, že se dneska do té práce ani netěším? Měl jsem mít volno, ale místo toho jsem si řekl, že raději vydělám ještě víc peněz a postavím dětem ještě větší bazén. A taky mi přišlo, že bychom všichni potřebovali nový mobil… a televize by mohla být větší…“ Smutně si povzdechl.

Maxík nic neříkal, jen mlčky poslouchal. Nevěděl proč, ale bylo mu toho pána líto, přestože měl drahý oblek a zlaté hodinky. „Někdy bych chtěl jen tak zajít s celou rodinou do lesa a tam poslouchat zpěv ptáků…“

A vtom dostal Maxík nápad. Na další křižovatce nezatočil doleva, ale doprava, a zamířil nazpátek, odkud přijeli.

„Taxíku, co to provádíš? Musím přece do kanceláře!“ zhrozil se pán v obleku a napřímil se tak prudce, až zadní sedadla zaskřípala.…