Kamarádi ze Země věčné zimy

Kdesi daleko, v kouzelné Zemi věčné zimy žil tučňák Oliverek. Společnost mu každý den dělal jeho nejlepší kamarád tuleň Mimo. Společně si hráli, chodili do školy nebo vymýšleli různé lumpárny.

Všichni obyvatelé Země věčné zimy už věděli, že ti dva jsou stále spolu. Oliverek a Mimo společně snídali ryby, honili sněžné vločky. Byla z nich dokonalá dvojice.

Oliverka nesmírně těšilo, že mu tuleň dělá společnost každý den. Jejich přátelství pro něj znamenalo velmi mnoho.

Jednoho rána během obvyklé honičky se ale tuleň Mimo choval trochu zvláštně.

„Stalo se ti něco?“ vyzvídal Oliverek.

„Ne, ne, nic se mi nestalo,“ odpověděl tuleň nervózně. „Myslím, že už musím jít domů.“

Oliverkovi se to celé nezamlouvalo. Tuleň takové chování neměl ve zvyku.

„Co se jenom mohlo stát?“ uvažoval tučňáček. „Co když přede mnou něco tají? Půjdu za ním a budu ho sledovat!“ řekl si.

Když se za ním potají vydal, ihned si všiml, že tuleň Mimo jde domů úplně jinou cestou než kdy jindy. Když se zastavil, i Oliverek zůstal stát za kupou sněhu a pozoroval, co se bude dít.

Nějakou dobu se nedělo nic. Tučňáček už netrpělivě přešlapoval z nožky na nožku, když spatřil, jak k tuleňovi najednou přiběhl malý lední medvídek. Mimo ho přivítal vřelým objetím. Po chvíli si spolu začali hrát na honěnou.

Oliverek najednou pochopil, proč se tuleň choval tak divně.

„To není fér!“ zvolal bezmocně a rozplakal se.

Malý medvídek a tuleň Mimo si až tehdy všimli tučňáčka, jak vykukuje zpoza kupy sněhu.

„Co tady děláš?“ zeptal se Mimo překvapeně.

Oliverek začal zmateně vysvětlovat. „No… já… já jsem… já jsem tě sem sledoval, protože ses ráno choval zvláštně. A pak jsem tě uviděl s tím medvídkem. Proč jsi mi neřekl, že máš nového kamaráda? Myslel jsem si, že nejlepší…