Lahodný kamenný tok

Byl jednou jeden bezstarostný zajíc. Od rána do večera si vesele skákal v trávě. Tady něco snědl, tam něco zhltl, až nakonec pohodlně usnul na měkoučké louce. Avšak co se nestalo – jen co otevřel oči, najednou spatřil ohromné tygřisko! Tygr se zlomyslně šklebil a vystavoval na odiv ostrá zubiska. Při pohledu na tu obludu měl zajíc věru co dělat, aby se neroztřásl jako osika. Ale zachoval si chladnou hlavu a zatvářil se nadmíru uctivě.

„C-ctěný tygře, rád tě vi-vidím,“ vysoukal ze sebe a roztřeseně se uklonil.

„Nemusíš se namáhat s poklonou,“ zavrčel tygr posměšně, „já jsem tě přišel rovnou sežrat. Mám náramný hlad, dnes jsem ještě nic nejedl a už se pomalu stmívá.“

Vyděšenému zajíci bušilo srdce tak rychle, až mu skoro z hrudi vyskočilo. Byl sice celý vystrašený, ale neměl nejmenší chuť nechat se zbaštit. Jak se však dostat z této šlamastiky? Rychle tedy vymyslel plán. „Neměl jsi oběd, tygře?“ zvolal ustaraně. „Ale to už musíš skutečně umírat hlady!“

„Nech si ty řečičky,“ okřikl ho tygr, „hned teď tě spolknu!“ Otevřel tlamu a už už se chystal ubohého zajíce sníst.

„Počkej, počkej!“ vykřikl zajíc v poslední chvíli a přikrčil se. „Vždyť se můžeš zalknout, když mě rychle celého zhltneš. Je třeba jíst slušně a pomalu, jak to dělají lidé. Nejlepší by bylo začít nějakým předkrmem. Ještě štěstí, že jsi natrefil právě na mě, protože umím skvěle vařit! Než mě slupneš, mohl bys nejdříve ochutnat můj lahodný tok! Co na to říkáš? Už jsi ho někdy jedl? Je to opravdu nesmírná pochoutka!“

Tygr se zarazil. Takové slovo nikdy neslyšel. „Předkrm mi určitě nemůže uškodit,“ řekl si sám pro sebe. „No dobře, zajíci, ať je ten tok cokoliv, přines mi ho. Ochutnám ho a potom sežeru tebe.“

Zajíc neváhal ani chvíli, oběhl louku a vzápětí…