Laguna El Cajas

U pohoří And na jihu Ekvádoru se v národním parku El Cajas nachází nádherná laguna. Kdysi dávno zřejmě tato laguna ještě neexistovala, neboť staří obyvatelé si pamatují, že na jejím místě stál velký ranč. Ten patřil jistému bohatému pánovi. Na ranči měl obrovský dům a samozřejmě hospodářství, ve kterém pracovalo mnoho rolníků.

Jednoho horkého dne, přesně v poledne, přišel k domu jakýsi stařeček se stařenkou. Putovali už velmi dlouho a byli hodně unavení. Proto když spatřili honosné sídlo, oba se nesmírně zaradovali. Byli už příliš staří na tak dlouhou cestu a doufali, že na ranči si budou moci odpočinout a načerpat nové síly.

Zámožná rodina právě obědvala, když uslyšeli klepání na dveře. Děti hned běžely otevřít, protože byly zvědavé, kdo to k nim přišel.

„Dobrý den. Jsme na dlouhé cestě a prosíme vás jen o trochu vody a možnost si odpočinout,“ řekl stařeček s pokorou, jen co spatřil pána domu. Avšak majitel ranče neměl zájem někomu pomáhat. Podrážděným hlasem přikázal služce, aby je okamžitě vyhnala z jeho pozemku. Také děti jen povýšenecky hleděly na ztrhané poutníky a rychle se vrátily ke svému obědu.

Když však služka viděla ty vysílené staré lidi, slitovala se nad nimi. Ve stáji pro koně bylo volné místo, kde se mohli uložit a odpočinout si na slamníku. Společnost jim sice dělali ržající koně, ale byl tam příjemný chládek a lože bylo vskutku pohodlné. Služka za chvíli odběhla pryč. Šla pro ně vzít kousek jídla a čerstvou vodu. Stařeček se stařenkou byli potěšení a nevýslovně vděční.

„Teď už se musím vrátit zpátky do domu, jistě mě hledají. Ale kolem půlnoci se na vás ještě přijdu podívat,“ řekla služka a potichu se ze skromné místnosti vytratila.

Slunce brzy zapadlo a ržání koní tak vystřídalo cvrlikání cvrčků. Nastala tmavá noc a služka…