Legenda o Slunci

Kdysi velmi dávno, když ještě neexistovaly ani den, ani noc, lidé žili v úplné tmě. Jen oheň, který si už uměli založit, jim zajišťoval kousek světla v jejich jeskyních. Planoucí oheň se ozýval nejen v jeskyni, ale bylo ho slyšet i v bezprostředním okolí jejího vchodu. Lovci při návratu z lovu díky tomu věděli, že jsou už blízko jejich úkrytu, který je chránil před temnou džunglí a jejími nástrahami.

Jeskyně však byly velmi chladné a vlhké, protože voda z horských pramenů prosakovala až do podzemí. Tyto svoje nehostinné příbytky si rádi zkrášlovali kresbami po stěnách. Horké uhlíky, které přímo vyskakovaly z ohně, nechali vychladnout a potom jimi na kamenné stěny kreslili obrázky různých zvířat.

Jednou se však jednomu z lovců z ničeho nic rozhořel uhlík přímo v ruce. Když rozevřel sevřenou dlaň, uhlík se velmi jasně rozzářil. V okamžiku osvětlil a zároveň i vyhřál celou jeskyni jako ještě nikdy předtím. Když lovec svoji pěst sevřel, znovu nastala úplná tma.

Od té doby chodil lovec s uhlíkem v dlani vždy první, aby ukazoval cestu ostatním. Ale světlo bylo jen tam, kde byl on, a všude kolem panovala i nadále temnota a chlad.

Jednou tento muž vylezl na vysoký kopec, a na jeho vrcholu svoji dlaň rozevřel. Celé údolí se v tom okamžiku rozzářilo a všichni lidé pocítili příjemné teplo. A tak začal chodit na nedaleký kopec den co den a pokaždé tam stál s rozevřenou dlaní, aby i ostatní měli teplo a světlo.

V údolí pod kopcem se zakrátko všechno probudilo k životu. Ptáci začali zpívat, včely bzučely a poletovaly sem a tam, protože za světla a v teple začaly kvést i květiny. Lidé postupně vycházeli z temných jeskyní ven a začali si stavět nové a útulnější příbytky na mýtinkách. Jedni káceli stromy, druzí zatloukali …