Ve vesnici pod hradem se zničehonic ozval velký křik. Před jedním domem seděl sedlák se zlomeným kolem od vozu. Kůň s vozem přejížděl po hrbolaté cestě, až se vylomily špice a kolo se pokřivilo. Lidé se seběhli kolem a přemýšleli co dál. Bez vozu se nedalo dovézt obilí ani dřevo z lesa.
„Co teď?“ lamentoval sedlák. „Vždyť bez kola se nepohnu ani na krok!“
Právě tehdy vesnicí procházel kronikář. Když to zaslechl, ihned přiskočil na pomoc. „Nic se nebojte,“ řekl. „Mám tady své moudré knihy. Poradím vám, co máte dělat.“ Zalistoval v tlustých svazcích, kde se psalo o fyzice.
„Ehm, ehm,“ začal vážně, „tady stojí, že železo je velmi tvrdý kov, který se získává ze železné rudy. Už Římané z něj vyráběli meče a brnění. Naštěstí, znalosti fyziky nám umožní železo ohýbat.“ Tady přestal číst. „Tak někdo honem doneste kus železa a ohněte ho!“ poradil jim dobrosrdečně.
Vesničané se na něj dívali, jako by spadl z višně. „A ty bys snad dokázal ohnout železo?“ zeptal se ho jeden z nich.
Kronikář se hned sehnul k rozlámanému kolu, ale železnou obručí nedokázal ani pohnout.
„Pojďme raději ke kováři,“ navrhl sedlák a všichni se vydali za ním.
Kovářova dílna stála na okraji vesnice. Už z dálky byly slyšet zvuky kladiva a jisker létajících do všech stran. Před dílnou si hráli dva kluci. Házeli do písku kousky starého železa, které sbírali, a zkoušeli je třídit podle velikosti.
„Táta říká,“ ozval se první chlapec, „že jednou z toho uděláme hřebíky!“
Kronikář nadzvedl obočí. „Vy děti zde také pracujete?“
„Ovšem,“ odvětil hrdě druhý kluk. „Já pomáhám nosit uhlí, pumpuji měchy nebo podávám kladivo. Vždyť i já jednou budu kovářem. Jak bychom se to naučili, kdybychom jen seděli?“
V tu chvíli z dílny vyšel kovář, zpocený, ale usměvavý…
