Před stovkami let byli krokodýli na svoji kůži právem hrdí. Tehdy ji totiž měli ještě úplně hladkou a oslnivě zlatě zbarvenou. Jenže krokodýli byli celé dny skrytí kdesi pod vodní hladinou, protože nesmírně horké dny bylo nejlepší přežít v chladném bahně na samém dně jezera. Teprve když slunce zapadlo, vyplavali na břeh, kde celou noc na suchu odpočívali.
Měsíční svit se nádherně odrážel od jejich zlatavé kůže a všechna noční zvířata se na to chodila dívat a obdivovat ten překrásný lesk. Jako první se pokaždé slétly sovy. Za nimi se přihnala k jezeru hejna netopýrů. Také kočkovité šelmy se rády dívaly na tu nádheru.
Ale po nějaké době jeden z krokodýlů z toho obdivu natolik zpychl, že se rozhodl vystavovat svoji kůži na odiv i přes den. Vždyť na slunci bude určitě zářit ještě úchvatněji než při měsíčním svitu.
A tak se během horkého dne nečekaně vynořil z jezera, aby se uvelebil na břehu. Překvapená zvířata se ihned začala kolem krokodýla sbíhat. Tak zářivou kůži nikdy předtím neviděla, protože sluneční odraz byl mnohem silnější než ten měsíční. Krokodýla s úžasem obdivovalo snad každé zvíře.
Jenže jak plynul den za dnem, silné sluneční záření začalo postupně krokodýlí kůži poškozovat. Kůže byla čím dál tím sušší, hrubší a drsnější. Zlatá barva zakrátko úplně vybledla a změnila se v nehezký hnědý odstín. Krokodýl najednou vypadal, jako by na sobě měl nějaké staré rezavé brnění. Úplně ztratil všechnu svoji krásu a mezi zvířaty si vysloužil velkou kritiku. Teď už krokodýla neměla proč obdivovat. A přestože stále vycházel z vody na břeh, nikdo neměl zájem dívat se na jeho škaredé šupinaté tělo.
Krokodýl se cítil velmi ponížený a raději se vrátil zpátky do jezera. Aby si z něho už nikdy víc nedělali posměch, celičké dny od…
