Byl pátek odpoledne a Mája zrovna dorazila domů. Jen co odemkla dveře, ani chvilku nezahálela. Pod psací stůl schovala školní tašku a do rohu místnosti, tam, kde stál stojan na noty, téměř posvátně odložila pouzdro se saxofonem. Právě se vrátila ze zkoušky školní kapely. Ačkoliv hru nade vše milovala, nic se nestane, když si projednou v sobotu nezacvičí. Nástroj zůstane pěkně doma.
Rychle popadla batoh, naskládala do něj čisté spodní prádlo, tričko, pyžamo, zubní kartáček a knížku. Ještě jednou se rozhlédla, jestli na něco nezapomněla, a honem zase vyběhla ven. Jede na víkend k babičce!
Mája už je velká holka, a proto jezdí k babičce autobusem sama. Stačí jí doběhnout na zastávku, odkud jede příměstská linka. Ta ji zakrátko doveze přímo k babičce na vesnici. Babička na ni dnes, stejně jako vždycky, čekala na návsi.
„Tak tě vítám, Májinko,“ pozdravila ji se šťastným úsměvem. „Pojďme domů, mám pro tebe překvapení.“
Máje se rozšířily oči zvědavostí. Co by to asi mohlo být? Narozeniny měla nedávno, svátek bude mít až za půl roku. A Vánoce jsou v nedohlednu… Mája nedočkavě pospíchala dovnitř.
Na stole v kuchyni už čekal objemný černý kufr. Babička se jen usmála a jemně k němu pokynula hlavou. „Patřil mému tátovi, tvému pradědečkovi. Dlouho ležel zahrabaný na půdě. Už ale nastal čas, abych ti ho dala, když teď hraješ v té kapele.“
Máje se rozbušilo srdce. Svého pradědečka nikdy neznala. Viděla jenom několik jeho starých fotek. Při pohledu na kufr už jí ale začínalo svítat…
Když Mája kufr pomalu otevřela, jako by na ni dýchla minulost. V kufru na červeném sametu ležel tenorsaxofon. Na první pohled bylo poznat, že nástroj už mnohé zažil. Byl viditelně oprýskaný a v krasopisně vyrytém nápisu „Amati Kraslice“ se tu a tam objevilo zrníčko rzi. V přihrádce…
