Jednoho slunného dne se pan hrabě se svým služebnictvem vracel z hostiny od samotného krále. Nebyla to ale ledajaká hostina. Král pozval jen nejbohatší a nejvlivnější šlechtice. Celé tři týdny se hodovalo, lovilo, tancovalo a bavilo. Není se co divit, že hrabě byl po tom všem zmožený a unavený.
Pan hrabě byl nejbohatším mužem v zemi. I samotný král měl méně majetku než on, proto mu všelijak lichotil a vtíral se mu do přízně. A hrabě si byl vědom, že ho má – stejně jako všechny ostatní – v hrsti. Darmo byl král panovníkem, pravda byla taková, že v království vlastně vládl hrabě. Ale přes to všechno se pan hrabě cítil uvnitř prázdný. Nebyl totiž jen bohatý, ale také chytrý. Velmi dobře věděl, že silou a hněvem rozeseje v lidech pouze strach. A proto se ke svým služebníkům a poddaným choval uctivě. I když jen naoko. Ve skutečnosti všemi pohrdal.
Jak si tak spokojeně seděl v kočáru a dřímal, najednou se nebe zatáhlo a rozfoukal se silný vítr. Hned nato se zablýskalo, zahřmělo a strhla se silná bouřka. Co bouřka, doslova průtrž mračen to byla. Taková, že nebylo vidět ani na krok. Náhle udeřil blesk tak blízko kočáru, že hrabě v tom zmatku jasně uviděl, jak rozpůlil strom u cesty odshora až dolů. Polekaní koně zaržáli, splašili se a dali se i s kočárem a hrabětem do šíleného cvalu. Marně ozbrojenci za nimi křičeli a snažili se kočár dohnat. Vždyť i oni sami měli co dělat s vlastními koňmi. Nejdříve se jeden ze zapřažených koní vytrhl z opratí, potom se u kočáru zlomilo kolo. S hrabětem to třáslo, až skoro duši vypustil. Ostatní tři koně cválali, dokud mohli. Ale najednou zastavili a počasí se najednou uklidnilo. Hrabě, celý potlučený a odřený, vyhlédl z okénka.…
