O sečtělém pirátovi

Za devatero vlnami a devatero ostrovy posetými palmami se kdesi v rozbouřených mořských vodách pohupovala loď. Nebyla to žádná obyčejná rybářská pramička, nýbrž obrovský pirátský koráb plný děsuplných pirátů. Každý z nich jako správný korzár nosil klobouk, pásku přes oko nebo dřevěnou nohu.

Všichni budili takovou hrůzu, že se jim ostatní plavidla vyhýbala na míle daleko. Všichni až na jednoho. Říkali mu Theo. Neměl pirátské jméno ani pásku přes oko ani dřevěnou nohu, dokonce ani klobouk. Měl pouze hlavu plnou příběhů, které objevil v uloupených knihách.

Jako jediný z celé posádky dokázal číst. Několikrát se pokoušel čtení naučit i ostatní, ale jako odpověď vždycky slyšel pouze hluboký smích doprovázený poznámkou, že správný pirát nikdy nečte. Prý i on by si měl najít jinou, víc pirátskou zábavu – například karty. Jenže Thea z celého srdce nejvíce lákaly knihy. Proto často sedával sám na palubě s nosem vraženým do nějaké dobrodružné bichle.

Jednoho dne vyrušilo Thea od dalšího z napínavých příběhů rázné poklepání na rameno. Byl to sám kapitán.

„Víš, jak nesnáším lelkování. Ty tvoje báchorky nikdy k ničemu nebudou, zatímco naloupané brambory ano. Budeme potřebovat spoustu síly, abychom se dostali až k pokladu. Tak hybaj něco dělat, lenochu líná!“ rozkázal kapitán lodi.

„Do prrráce! Šup, šup! Do prrráce!“ dodal zelený papoušek usazený na kapitánově rameni.

Cestou do kuchyně Theo přemýšlel, co všechno asi poklad ukrývá. Přál si, aby v něm našel alespoň jednu obrázkovou knížku. Udělala by ho šťastnějším než všechno zlato a perly světa.

„Jaký myslíš, že ten poklad bude?“ zeptal se svého kamaráda Billa.

„Netuším, ale doufám, že plný drahokamů. Podle mapy nás k němu čeká velmi nebezpečná cesta.“

Plavili se další tři dny. Theo schovaný ve své kajutě zrovna listoval pohádkovou knížkou, když najednou zaslechl na palubě povyk. Vykoukl ven…