Kouzelné prstýnky a rýžové nudle

Jaro pomalu předávalo štafetu létu a Eliška s Anežkou si užívaly teplé sluneční paprsky a vůni všech možných květin, keřů a stromů, které se probouzely k životu. A už vůbec se nemohly dočkat, až vyzkouší nová kola, která nedávno dostaly.

Když konečně přišel víkend, stačilo už jen připravit kola a svačinu na cestu. Anežka a Eliška vstaly s prvními slunečními paprsky, aby vyrazily co nejdříve. Jen rodiče rozespale ukládali věci do brašen na kole a vypadali, že by pár minut spánku ještě uvítali. Teprve když šlápli do pedálů, probudil je svěží ranní vzduch.

Výlet na kolech ubíhal úspěšně. Až kolem poledne zastavili a chystali se poobědvat zapečené chleby a zeleninu. Ale stalo se, co nikdo nečekal: ukázalo se, že všechny dobroty zapomněli doma v ledničce. Maminka jen spráskla ruce. Eliška s Anežkou začínaly být hlady pěkně mrzuté a tatínek jakbysmet.

Najednou spatřili v dálce na kraji městečka domek, jehož vývěsní štít hlásal jedno slovo: phở. Do širého okolí se odtud linula úžasná kořeněná vůně. Bylo rozhodnuto.

Nestačili se ještě ani pohodlně usadit, když před každým na stole přistála obrovská miska, z níž se ještě kouřilo. Sestřičky i rodiče se hladově pustili do tenoučkých plátků masa, voňavého vývaru, bylinek a šťavnatých nudlí.

Anežka zkusila jíst jídelními hůlkami, ale moc jí to nešlo. „Kloužou jako hadi,“ poznamenala vesele. Ale když se v ruce pokusila neposlušné hůlky narovnat, najednou… nechtě otočila prstýnkem.

A protože to nebyl prstýnek ledajaký, určitě už víte, jak náš příběh bude pokračovat. Přesně tak. V okamžiku se ocitli někde úplně jinde.

S maminkou a tatínkem sice pořád seděli u stolečku, ale ten najednou vypadal docela jinak. Byl mnohem nižší, plastový a všude okolo se jen míhaly motorky, čtyřkolky a další roztodivné dopravní prostředky.

„Jejda,“ pípla Anežka.

„Jejda,“ hlesla Eliška.

„To…