Bea a králíček

Před více než sto lety, v dobách, kdy lidé ještě jezdili v kočárech taženými koňmi, kdy neexistovala televize ani mobilní telefony, se narodila holčička jménem Beatrix. Už odmalička milovala přírodu, zvířata a venkov. Se zájmem si prohlížela staré vrzající branky, prasečí korýtka a divoké kachny na jezeře. Také doma Bea chovala mnoho tvorů, třeba králíky, myši, mloky, ale i žáby, ještěrky nebo netopýry.

V každém dokázala vidět krásu. Proto všechna zvířata vášnivě obdivovala. Tato láska ji brzy přivedla k nápadu: co kdyby zkusila chlupaté či okřídlené tvory malovat?

Vzala tedy do ruky tužku a papír a pustila se do práce. Kreslila to velice poctivě, s obdivuhodnou přesností. Sledovala, jaké mají zvířátka chlupy, jak se pohybují, kolik mají drápků nebo jak dlouhým ocáskem mrskají. A pod jejíma dětskýma rukama brzy vznikaly hotové obrázky. Byly natolik roztomilé, že uchvátily i její okolí.

Rodiče byli na svoji dceru pyšní a v jejím nadšení ji s radostí podporovali. Domluvili jí hodiny kreslení, brali ji na výstavy a do galerií. A tak se mohla ve svém umění neustále zlepšovat.

„Maminko, myslíš, že má můj králíček opravdu takové oči? Tatínku, co říkáš na ten ocásek, líbí se ti?“ S těmi a podobnými otázkami za nimi běhala s každým novým obrázkem.

S tužkou, barvami a zvířátky strávila většinu svého dětství. Když se ale z malé holčičky stala mladá dáma, vše se změnilo. Maminka s tatínkem doufali, že Bea odloží barvy a štětce.

„Beatrix, je čas, aby sis našla ženicha a začala se zabývat prací v domácnosti. Dáma jako ty bude pořádat setkání přátel u šálku čaje, věnovat se rodině a plnit roli vzorné hospodyňky,“ vysvětlovala jí maminka. „Takové, která ví, jakou večeři nechat připravit, čím vyčistit skvrny na oblečení nebo kde nejlépe nakoupit.“

Bea to ale cítila jinak. „Maminko, ale já…