Indiánská soutěž

Daleko, daleko až za Atlantským oceánem severně od řeky Colorado se nacházelo jedno indiánské údolí. Poznali byste jej vcelku jednoduše. Bylo totiž celé kolem dokola obklopeno vysokými skálami. Ovšem najít ho by vám určitě dalo mnohem větší práci, neboť tyto skály údolíčko velmi dobře skrývaly.

Uprostřed se rozprostírala maličkatá vesnička. Ale nemyslete, nebyla taková, jakou známe z našich krajin. Žádné zděné domky s červenými stříškami ani oplocené zahrádky plné rozkvetlých květinek, nýbrž deset indiánských týpí rozestavěných okolo ohniště. Její obyvatelé se u něj každý večer sešli, aby si společně zazpívali nebo provedli všelijaké rituály.

„Stříbrný vlku, Bystrá vydro,“ oslovil náčelník Moudrý orel dvě děti choulící se k sobě u plápolajícího ohně, „dneškem jste oba dosáhli desátého roku života. Nyní máte i vy právo mít vlastního koně.“

Oběma dětem se v očích zablýskly hvězdičky radosti: „Hurááá, konečně!“

„Nejprve si jej však musíte zasloužit,“ pokračoval Moudrý orel a odhrnul si z tváře orlí brko zavěšené v dlouhých hustých vlasech. „Leč dle pravidel prastarého rituálu koně může získat pouze jeden z vás. Zítra se utkáte ve třech úkolech. Ten, kdo zvítězí, dostane po setmění svého prvního koníka.“

„Bojíš se, že prohraješ?“ zeptal se Stříbrný vlk Bystré vydry před začátkem klání.

„Ani v nejmenším, ale ty bys měl,“ namítla Bystrá vydra a přitom do svého kamaráda rozverně dloubla.

Stříbrný vlk zatahal Bystrou vydru za černé cůpky a namítl: „To teda rozhodně nebudu!“

Děti se začaly rozpustile postrkovat.

„Ehm, ehm,“ odkašlal si Moudrý orel. Stříbrný vlk i Bystrá vydra zůstali v tu chvíli stát na místě jako sochy. „Slunce již skoro celé vyšlo. Musíme začít. Každý z vás dostane dvanáct tomahawků. Kdo jich támhle do toho terče zasekne nejvíce, stane se vítězem prvního úkolu.

Bystrá vydra vzala do ruky jeden z tomahawků. Zamířila, napřáhla se a…