Princezna umělkyně

Kdesi daleko se rozprostíralo neveliké království. Nad ním se klenul kulatý kopec a na tom kopci stál vysoký hrad. A z toho hradu, z horního okna té nejvyšší věže, shlížel dolů zachmuřený dívčí obličej. Patřil princezně Kamile. Nebylo jí zrovna do skoku. S pláčem na krajíčku sledovala své tři sestry, kterak se spolu spokojeně procházejí v podhradí.

Kamila byla nejmladší ze čtyř dívek. Starší děvčata se kamarádila, ale ona mezi ně kvůli velkému věkovému rozdílu nikdy nezapadla. Vždycky pro ně byla jenom malé dítě. I teď, když už povyrostla, si sestry vyrazily na procházku opět bez ní.

Dospělé královské dcery se v těchto dnech sjely domů, jelikož král pořádal každoroční hradní ples. Chystala se velká sláva, kde se měl objevit každý, kdo něco znamenal. Jenomže Kamilu nepozvali. Prý je na to ještě nevyzrálá, divoká, prostě dítě. Při té myšlence si Kamila jen povzdychla.

Trochu divoká, to možná je. Kamila nebo Kami, jak jí říkali, vždycky ráda zpívala, smála se a vtipkovala. Ale vychování se jí dostalo stejného, jakým prošly její sestry. Ví, jaký použít příbor, kdy má povstat, kdy nemá mluvit a kdy je nevhodné se smát. Dokáže tančit i konverzovat. Proč jí tedy nikdo nevěří, že to zvládne?

Mladá princezna ještě chvilku hleděla z okna, ale bylo jí u toho příliš smutno. Vrátila se tedy ke svému psacímu stolu, vytáhla ze zásuvky papír a namočila brk do inkoustu. Kdyby se jí rodiče nebo sestry zeptali, co ráda dělá, když je zrovna sama, určitě by jim řekla, že nejraději ze všeho píše. Příběhy, básničky nebo deník, prostě cokoliv. S perem v ruce se cítí jako ryba ve vodě. Bohužel se jí na to ale nikdo nikdy nezeptal.

I teď se jí ruka rozeběhla po papíře sama od sebe.

„Milý tatínku, zatímco ty se…