Kouzelné prstýnky a Mamutí jeskyně

Byl sychravý podzimní den. Za okny už pomalu padala tma a přikrývala do svého modročerného pláště poloopadané stromy a těch pár opozdilců, kteří ještě neseděli doma u večeře.

„Skočím rozsvítit, ať na to jídlo vidíme,“ řekla maminka a vstala od stolu. Jen co se místností rozlilo světlo, ozvalo se tiché zapraskání a opět zavládla tma.

„Jej, co to bylo?“ vypískla Anežka.

„To asi jen vypadl proud,“ mínil tatínek. „Dojdu zkontrolovat pojistky a vy zatím najděte nějaké svíčky,“ vybídl děvčata s úsměvem.

Eliška chytila Anežku za ruku a obě tápaly tmou do chodby. Ve skříni určitě nějaké svíčky budou.

„Tady je tma jak v pytli,“ postěžovala si Eliška.

„Viď?“ přitakala Anežka. „Jako… no jako v té jeskyni, jak nám ukazoval táta!“

„Myslíš Batmanovu jeskyni ve filmu? To byla paráda, že jo?!“ vydechla Eliška nadšeně při vzpomínce na víkend. Pevněji uchopila Anežčinu ruku ve své dlani a…

„Brrr,“ vyhrkla Anežka a otřásla se, „nepřijde ti, že se nějak ochladilo?“

„No jo,“ souhlasila Eliška, „to nebude jen tím výpadkem proudu.“

Vtom jim cosi prosvištělo kolem uší. A znovu. Když se k tomu přidalo ještě vysoké pískání, měla děvčátka jasno: „Netopýři?“

„Jo jo, netopýři,“ ozvalo se kdesi nad nimi. „Echo, jméno mé,“ zaštěbetal hlásek znovu, „to znamená ozvěna, víte?“

Eliščiny a Anežčiny oči konečně trochu přivykly tmě a dokázaly rozeznat drobného tvorečka, který vypadal jako okřídlená myš.

„Jsou nás tu tisíce! A určitě se tady bude líbit i vám,“ pískal Echo a opatrně se usadil Anežce na rameni. Ta ho ohromeně pohladila a jemně vzala jeho heboučké tělíčko do dlaní.

„A nechtěl bys nám dělat průvodce?“ vybídla ho.

Co myslíte, souhlasil? Jakpak by ne! Echo byl, jako ostatně další jeho netopýří přátelé z jeskyně, společenský a nadšený, když mohl pomoci.

„Dámy a pánové, tedy,…