Mrzutosaurus

Odbilo sedm hodin ráno a Vili byl mrzutý.

Vili byl každé ráno mrzutý, zvlášť když musel vstávat do školy. Ale dnes byl ještě mrzutější než obvykle. Jeho malý bráška celou noc chrápal a on nemohl spát.

„Nesnáším ranní vstávání!“ zabručel Vili.

Na Viliho hlavě se v tu chvíli začalo dít něco zvláštního. Hned vyskočil z postele a běžel se podívat do zrcadla. Mezi vlasy mu vykukovaly dva hrbolky, něco jako vyrážka. To Viliho náladu ani trochu nezlepšilo.

Nestihl o tom však přemýšlet, protože už na něho z kuchyně volala maminka: „Vili, zas přijdeš pozdě!“

„Nesnáším školu! A nesnáším ranní vstávání a nesnáším bráchu,“ brblal chlapec, když se vlekl dolů po schodech.

Když ho maminka spatřila, zalapala po dechu: „Vili, co se ti to stalo s hlavou? Vždyť… ty máš rohy!“

Vili si sáhl do vlasů a skutečně – malé hrbolky mezitím povyrostly. Teď mu z hlavy trčel pár krátkých špičatých rohů.

„Musíme jít k doktorovi,“ rozhodla zoufalá maminka, popadla ho za ruku a zamířila s ním rovnou do garáže. „Nasedat!“

„Ale mně bývá v autě špatně,“ zaprotestoval Vili.

„Jsi nějaký zelený, to je pravda,“ uznala maminka. „Vlastně ne. Jsi úplně zelený.“

A měla pravdu. Vili zezelenal od hlavy až po paty.

„No nic, pan doktor už bude vědět co s tím. Jedeme!“ zavelela ustaraně.

Vili reptal celou cestu k lékaři a nepřestal ani ve chvíli, kdy k němu dorazili. V čekárně mu bylo moc horko, čekání trvalo příliš dlouho a časopisy se mu zdály zoufale nudné. A jeho kůže nabírala čím dál zelenější barvu.

Když konečně přišli na řadu, lékař změřil Vilimu teplotu, poslechl si tlukot jeho srdce, podíval se mu na jazyk a všelijak do něho strkal.

„Jsou to bradavice,“ prohlásil nakonec a uhladil si vousy. „Určitě je to virus bradavic. Nedotkl…