Když byl Karlík ještě malý, chlubil se kamarádům: „Já mám strýčka objevitele!“ Ale nikdo mu to nechtěl věřit. No jo, Karlík občas své vyprávění přeháněl, ale ve skutečnosti nebyl daleko od pravdy. Tedy až na to, že Karlíkův strýček neobjevoval žádná nová místa. Zajímalo ho něco úplně jiného.
Vydával se podle map na všelijaké vzdálené ostrovy. Někdy se nazývaly opravdu legračně: Kokosové ostrovy, Velikonoční, Žraločí nebo Madagaskar. Na ostrovech prolézal džungle a sbíral tam… semínka a odřezky neznámých rostlin. Ano, opravdu. Doma měl skleník, kde je po návratu zkoušel pěstovat.
Malý Karlík mu v tom rád pomáhal. Vždycky byl zvědavý, jaká rostlina se ze semínka vyklube. Strýček mu ukazoval fotografie všelijakých rostlin různých tvarů a barev. Společně sledovali, jak semínka rostou. Z některých vyrostly mocné liány, z jiných nádherné květiny. Jen jedné rostlince se nějak nechtělo. Rostla moc pomalu a ani strýček netušil, co z ní bude.
„Nevzpomínám si, že bych něco takového kdy viděl. Možná se to semínko jen omylem zachytilo o moji brašnu,“ dumal strýček. „Ale to nic, jen jí dej čas. Vždyť ona se ukáže. Až budeš velký, celý tenhle skleník bude tvůj,“ řekl strýček Karlíkovi. „Věřím, že se o naše rostliny dobře postaráš.“
Jak léta plynula, strýček zestárl a byl konec jeho dobrodružným výpravám. Zato Karlík vyrostl a dokázal zastat veškerou práci ve skleníku. Zaléval rostliny, trhal plevel, přesazoval sazenice, a když bylo třeba, hubil mšice. Společnost mu dělal statný kocour Mourek. Pravda, moc mu nepomohl, protože celý den jen lenošil, ale zato každou noc někde běhal a usilovně lovil všechny myši.
Strýček byl na Karlíka moc pyšný. Měl radost, jak se o jeho objevy hezky stará a že jsou jeho rostliny v dobrých rukou.
Karlík dál stále pečoval i o onu tajemnou rostlinku, o které…
