Jmenuji se Matyáš a jsem vynálezce. Ale ne takový ten, kdo má laboratoř v tajné podzemní jeskyni a vyrábí roboty, kteří chtějí ovládnout svět. Spíš takový, který má laboratoř ve svém pokoji a… občas vyhodí v celém domě pojistky. Vždyť je mi teprve jedenáct. Někde se začít musí.
Můj největší problém začal v neděli ráno, kdy mi zazvonil budík. Už v půl sedmé. Chápete? Každé vstávání před devátou by se mělo zakázat.
Nastavila mi ho máma. Zítra totiž musím ve škole předat závěrečný výtvarný projekt… a ještě z něj nemám hotovou ani čtvrtinu.
Ale teď jsem nedokázal myslet na žádný projekt. Jen na to příšerné, otravné zvonění, které mi trhalo uši. Tak jsem udělal to, co by udělal každý brilantní vynálezce: vynalezl jsem řešení.
Vynález číslo jedna: AUTOMATICKÝ VYPÍNAČ BUDÍKU.
Sestrojil jsem zařízení ze starého větráku, autíčka, kousku papíru a figurky piráta Billa. Ptáte se, k čemu právě pirát Bill?
Hned vám to vysvětlím: Když budík zazvonil a celá polička se roztřásla, rozkolísala se i moje figurka piráta Billa a spadla dolů. Dopadla rovnou na tlačítko větráku. Větrák se zapnul, rozfučel se naplno, takže posunul autíčko, na které jsem přimontoval papírovou plachtu. Autíčko-plachetnice vystartovalo po poličce vpřed, dokud neťuklo na tlačítko VYPNOUT. A otravný budík byl zneškodněn! Geniální.
Ale byl tady maličký problém. Větrák zároveň sfoukl ze stolu všechny papíry. Přesně ty papíry, které jsem měl připravené na školní projekt. A jak tak krásně létaly vzduchem, vrhl se na ně můj kocour Pipo. Doslova.
Zuřivě roztrhal všechno, co mu přišlo pod drápy. A z poloviny mých listů papíru byl najednou listový salát. Takže jsem potřeboval nové řešení:
Vynález číslo dva: ROBOTICKÝ ODHÁNĚČ KOCOURŮ.
Vyrobil jsem robota z autíčka na ovládání, kartonové krabice a vánočních světýlek. Pokud si myslíte, že vánoční…
