Bylo jednou jedno jezero a v něm spousta kapek vody. Mezi nimi žila i veselá kapka jménem Julinka. Julinka byla uplně malinkatá, museli byste se pořádně podívat, abyste ji vůbec spatřili. Ale být takový malinkatý má i svoje výhody. Julinka viděla věci, které vy děti bez mikroskopu nevidíte. V každé kapce vody je spousta dalších věcí. Například malinkatí bratříčci Vodíci a jejich kamarád Kyslík. Všichni tři se drží pevně za ruce a dohromady tvoří to, čemu říkáme molekula vody.
Julinka ale místo toho raději hleděla do dálky a vzhůru. Viděla nad sebou nebe a snila: „Ach, já bych chtěla zažít nějaké dobrodružství! Tady v jezeře je to krásné, ale pořád stejné.“
A tu k ní dorazil paprsek sluníčka: „Neboj se, Julinko. Já tě zahřeju a ty se proměníš v páru. Pak můžeš vyrazit na cestu!“
A tak se stalo. Julinka se zahřála a najednou frrr – změnila se v lehký obláček páry. Stále to byla Julinka, ale najednou neměla mokré, těžké tělo. Byla úplně průhledná a lehoučká. Stoupala vzhůru na oblohu, až se dostala k velké skupině dalších kapek. Společně vytvořily krásný bílý oblak.
„Hurá! Tady je spousta kamarádů!“ zajásala Julinka.
Jak se přidávaly další a další kapky, v oblaku začalo být těsno. Kapky se začaly spojovat do větších a těžších kuliček, až se najednou nemohly déle udržet ve vzduchu. Bum, bác! A Julinka spadla zpátky na zem – tentokrát rovnou na list kytičky.
Kytička se zaradovala: „Děkuju vám, kapky. Díky vám mám vodu, abych mohla růst a kvést.“
Julinka sklouzla z listu a kutálela se do potůčku. Na jeho kamenných březích se mihotaly drobné krystalky. Možná byste je ani nespatřili, ale Julinka měla dobrý zrak. Dvojice drobných kamarádů se pevně držely za ruce.
„Ahoj, já jsem Sodík!“ zavolal usměvavý kluk.
…
