Jelení srst

Jeleni, kteří kdysi žili na Yucatanském poloostrově, měli vždy dostatek potravy a vhodné podnebí na klidný a bezstarostný život. I přesto zde však bylo něco, kvůli čemu žili v ustavičných obavách a museli být v neustálém střehu. Jejich srst byla totiž tak krásná a zářivá, že se mohli jen stěží maskovat před nástrahami, které na ně číhaly na tomto poloostrově ležícím mezi Karibským mořem a Mexickým zálivem.

Jednoho dne se mladý jelen zastavil na mýtince v lese, aby se trochu napil vody. Náhle se však u něho objevila skupina místních lovců. Okamžitě vytáhli svoje luky a šípy, aby jelena ulovili. A co nevidět už šípy svištěly všude kolem.

Mladý jelen se dal okamžitě na útěk. Neměl čas se dívat, jestli jde správnou cestou. Jednoduše jen zběsile utíkal z dohledu lovců, aby si zachránil vlastní život. A tak se stalo, že se v jedné chvíli zničehonic propadl do jakési jeskyně. Byla tam úplná tma a vůbec nic neviděl. Jen skrz malou štěrbinu vysoko nad sebou pozoroval postavy lovců, jak bezradně chodí sem a tam a hledají ho.

Když nakonec odešli, mladý jelen se postavil na nohy a vtom pocítil v jedné z nich obrovskou bolest.

„Aaauuu,“ zasténal.

Najednou se v jeskyni nečekaně rozzářilo světlo z ohně. Jelen se velmi polekal. Netušil, že se ocitl v jeskyni dobrých šamanů, kteří mají rádi všechna zvířata. Když spatřili zraněného jelena, hned mu šli na pomoc. Poraněnou nohu mu natřeli léčivými mastmi a celou dobu se o něho dobře starali.

Po pár dnech se jelen úplně uzdravil, znovu se dokázal postavit na vlastní nohy.

„Děkuji, přátelé moji. Zachránili jste mi život,“ loučil se mladý jelen.

Šamani byli velmi rádi, že se mohli o poraněného jelena postarat, protože věděli, že se jim tento jejich dobrý skutek jednou v dobrém vrátí.…