Kohout a liška

Na konci jednoho teplého letního večera se starý kohout procházel blízko lesa. Slunce už pomalu zapadalo, všude bylo téměř ticho, jen z nedaleké louky se ozývalo přímo koncertní představení cvrčků.

Kohout se bezstarostně hrabal v zemi, doufaje, že natrefí na něco chutného, když vtom něco zaslechl. Zvuk vycházel přímo z hustých keřů. Okamžitě zpozorněl a pro jistotu vyletěl nahoru na nejbližší větev, kterou měl právě nad hlavou. A skutečně, dobře udělal. Co nevidět se totiž z křoví vynořil čumák rezavé lišky. Ta velmi dobře věděla, že když neopatrně stoupla na suchou větev, prozradila svoji přítomnost. A tak vyšla ze svého úkrytu jako by se nic nedělo, a hned ke kohoutovi promluvila.

„Slyšel jsi už tu skvělou zprávu?“ zeptala se liška nadšeným hlasem.

„Jakou zprávu?“ nechápavě se jí zeptal kohout.

„No přece tu, že všechny druhy zvířat se právě mezi sebou dohodly, že budou žít spolu v míru. Právě tuto novinu jsem ti přišla říct. Pojď sem dolů, ať tě obejmu, příteli,“ nabádala liška kohouta.

„Ale to je skvělé! Tato zpráva mě opravdu velmi potěšila,“ řekl radostně kohout a upravil si peří na křídlech. Ale vzápětí zvedl hlavu, jako by něco v dálce zahlédl.

Liška se také podívala tím směrem, jenže zdola nic neviděla.

„Co tam vidíš, kohoute?“ zeptala se kohouta.

Ale kohout se jen mlčky soustředěně díval do dálky.

„Jen se dívám, že se sem právě blíží smečka vlků. I oni určitě slyšeli tu úžasnou zprávu a přišli se s námi obejmout,“ po chvíli odpověděl potěšeně kohout.

Ale lišce nebylo třeba víc říkat – okamžitě se dala na útěk.

„Proč utíkáš pryč? Vždyť teď jsou vlci našimi přáteli, nebo ne?“ křičel na ni kohout.

„Ale oni možná tu zprávu ještě neslyšeli,“ vykřikla ještě liška a ztratila se v hustém lese.

Kohout, stále sedě…