Kaktus Pepito a ukradená fiesta

V horké krajině jménem Mexiko rostl malý kaktus jménem Pepito.

Pokud to ještě nevíte, děti, Mexiko je velmi horká země. Slunce pálí tak silně, že dokonce i kameny si občas hledají stín, do kterého by se ukryly. A to je počasí jako stvořené pro kaktusy. Ty mnoho vody nepotřebují.

A aby mu mexické slunce nepálilo rovnou do očí, nosí Pepito velké barevné sombrero. Jednoho dne ho vítr přivál z městečka a ono se zachytilo rovnou na Pepitově hlavě. „To je paráda!“ zaradoval se. „Teď jsem pravý guapo!“

Guapo znamená štramák. A to opravdu Pepito byl. Hned pyšně vystrčil své trny a vydal se na procházku.

Nejspíš si říkáte: Pepito je přece kaktus, jak může chodit? Inu, on tak úplně nechodil, spíš cupital. Vystrčil do všech stran své úctyhodné trny a cupital po nich jako stonožka. Takhle vesele dokázal dokřepčit až do městečka. Postavil se za zídku jako by nic a poslouchal, co je mezi lidmi nového. A když se v městečku slavilo, i veselý Pepito si nejednou zatančil.

Také dnes Pepito špacíroval pouští k městečku, když vtom cosi zaslechl. Vypadalo to, jako by se k němu blížilo maličké tornádo. Oblak prachu byl blíž a blíž, až…

Byla to kamarádka kukačka! Nikdo jiný nedokázal běžet tak rychle. Ani se nezastavila, jen zakřičela: „Fiesta nebude! Ani tam nechoď!“ A byla ta tam. Pádila jako vítr, až Pepitovi málem odletělo sombrero.

„Jak, nebude?“ vyjekl Pepito. Fiesta byla ta nejlepší věc na světě. Hudba, tanec, smích, barevné vlajky, dobré jídlo… Pepito se na svých pichlavých nožkách rozběhl plnou parou vpřed do vesnice. „Musím zjistit, co se děje,“ umínil si.

A opravdu – něco zde bylo velmi, velmi špatně. Všude kolem seděli lidé bez nálady. Barevné vlajky, které ještě včera dívky rozvěšely mezi stromy, zmizely. A…