Kouzelný kolotoč

Kdysi dávno – a možná ani ne až tak dávno – měli v jednom městečku dětský kolotoč. Byl to malý kolotoč se dvěma koníky, autíčkem, slůnětem, vláčkem, letadélkem, dráčkem a labutí. Stál přesně uprostřed náměstí, točil se a vozil děti od rána až do večera. A všechny děti ho měly velmi rády.

Ale nebyl to jen tak obyčejný kolotoč. On byl totiž kouzelný. Každý večer, když děti s rodiči už odešly domů, kolotoč ožíval.
Nejdříve se ozvalo slůně. „Ach, to byl zase nádherný den,“ řeklo, „tolik potěšených dětí se na mně dnes povozilo. A jaký den jste měli vy, koníci?“

A koníci si vesele zařehtali. „Určitě si nemáme na co stěžovat. Den byl nádherný, stejně jako včera a předevčírem.“

„Je nejvyšší čas se trošku dát do pořádku,“ řekla labuť, roztáhla křídla, trochu s nimi zatřepala a začala se čistit.

„Pravdu máš, kamarádko naše,“ přitakalo autíčko.

„Pomůžu ti,“ nabídlo se hned slůně. Slezlo z kolotoče dolů, přešlo k říčce, která protékala městečkem, nasálo do chobotu pořádné množství vody a umylo autíčko, až se lesklo jako nové.

„Děkuji ti, slůně,“ pěkně poděkovalo autíčko. „Ale ještě si odběhnu namočit také kolečka,“ řeklo a hned také spěchalo k říčce, do které si ponořilo všechna kola.

Potom slůně znovu nabralo vodu do svého dlouhého chobotu a postupně umylo koníky, vláček, letadélko, ba i dráčka, který se tomu bránil a z tlamičky se pokusil vychrlit oheň.

„Já jsem přece drak! Kolikrát ti to mám opakovat, že my draci máme rádi oheň, a ne vodu!“ zlobil se dráček a opět se pokusil vychrlit ohnivý plamen. Ale protože to byl dráček z kolotoče, tak se mu to – tak jako už mnohokrát předtím – nepodařilo.

„Drak, který nedokáže chrlit oheň, ha ha,“ smálo se mu letadélko.

„No…