Rytíř strom

Hluboko v horách bydlela stařenka. Žila sama, protože její muž už zemřel, děti se vdaly, oženily a založily si vlastní rodiny. Zvaly ji, ať jde bydlet k nim, ale stařenka měla ráda svůj klid a pokoj v chaloupce obklopené nádherným lesem. Ale s lidmi se setkávalaneustále. Každý den si připravila něco na zub a vydala se přes kopec k vesnici na pole, kde pracovali její děti a přátelé.

Na kopci, který ji dělil od vesnice, rostl starý vyschlý strom. Už jen několik lístků a větviček na něm bylo zelených. A protože stařence už nohy moc nesloužily, pokaždé když vyšlapala kopec, pod tímto stromem si sedla a odpočinula si. Z vděčnosti, že jí nabízel úkryt před odpoledním sluncem v svém stínu, strom vždy zalila vodou z blízké bystřiny.

„Děkuji ti, strome, za tvoji službu a přeji ti co nejvíc zelených listů a ptáčků zpěváčků ve tvé koruně,“ poděkovala stařenka a vydala se dál.

Jednoho dne se zase stařenka uvelebila pod stromem, že si odpočine, když tu se z lesa vynořili nějací chlapíci. Ani se nenadála a už ji obstoupili.

„Hej, stařeno, dej sem všechno, co máš!“ zahulákal jeden z nich.

„Ach, zbojníci,“ zašeptala vystrašeně stařenka.

„Ha-ha, pravdu máš, jsme zbojníci. Tak ti dobře radím, vybal rychle, co máš, pokud ti je život milý.“

„Nemám toho mnoho, jen jídlo, které nesu svým dětem,“ řekla třesoucím se hlasem vylekaná stařenka.

„Tak ty dnes zůstanou hladové,“ řehtali se zbojníci. Jeden z nich už už natahoval ruku po ranečku s jídlem, když tu se mu nohy podlomily a on padl jako podťatý.

„Co to je?“ Druhý se otáčel kolem sebe a najednou i on ležel vedle svého kamaráda.

Stařenka nevěděla, odkud se tu vzal, ale mezi zbojníky spatřila rytíře na kaštanovém koni, jak se ohání kyjem a v ruce drží…