Skořápkové pivo

Všichni lidé v Irsku velmi dobře vědí, co to jsou podvrženci. Odedávna se totiž stávalo, že skřítkové nebo víly měli občas ve zvyku vyměnit malé dítě za jedno ze svých vlastních. Možná proto paní Sullivanová nebyla moc překvapená, když to ráno přišla ke kolébce…

Všechno se to muselo udát během noci. Tam, kde předtím ležel její nádherný modrooký chlapeček, bylo teď něco scvrklého, vysušeného a vrásčitého. To stvoření mělo velké, tmavé oči, a jen co spatřilo paní Sullivanovou, dalo se do pláče a křiku. Spustilo věru takový povyk, až se tam rázem seběhli všichni sousedé, aby zjistili, co se to u ní děje. Ale hned jak spatřili to zvláštní stvoření, všechno rázem pochopili.

„Není to zase až tak špatné, paní Sullivanová. Vašeho chlapečka mají určitě víly a ony se už o něho pěkně postarají,“ utěšovali usedavě plačící matku. Dali jí také množství rad, jak je třeba s dítětem víl naložit, ale jedna byla horší než druhá. Někdo dokonce řekl, že je ho třeba hodit do pece; druhý zase namítal: ne, ne, je třeba mu uštípnout nos; a další zase navrhl, že by ho měli prostě nechat venku na sněhu.

Ale paní Sullivanová měla dobré srdce, a ačkoliv i ona věřila tomu, že je to dítě víl, nechtěla té bezbranné bytosti nijak ublížit. I když to malé stvoření bylo vrásčité jako sušený hrozen a hubeňoučké jako její malíček. Ale přece jen se trošičku podobalo jejímu buclatému chlapečkovi. A proto se rozhodla nezkřivit mu ani jediný vlas na hlavě.

Jednoho dne však paní Sullivanová na cestě potkala osobu a nebyl to nikdo jiný než slavná léčitelka – Sivá Helena. Sivá Helena dostala svoji přezdívku proto, že vždy byla od hlavy až po paty oděná v šedé barvě. K tomu měla šedé oči, ba i boty. Dokázala…