Ema poznává les: Stromy

Ema seděla u okna autobusu a sledovala míhající se stromy. Stály v řadách jako vojáci v zelených kabátech. V břiše cítila motýlky, tak byla nadšená. Opět měla strávit několik dní u svého oblíbeného strýce Řehoře, lesníka, kterého důvěrně znala podle vůně borovicové vody, kterou vždy nosil u sebe.

Autobus zastavil u malé dřevěné zastávky uprostřed hor. Ema si na rameno hodila batoh, ze kterého trčela krabička pastelek, a vystoupila. Budka byla obklopena stromy, které šuměly v jemném vánku, a v jejich korunách vesele zpívali ptáčci.

Strýc Řehoř tam už na ni čekal – vysoký jako starý dub, s kloboukem s peříčkem ze sokola a s úsměvem, který jí připomněl čokoládového medvěda.

„Vítej v lese, průzkumnice!“ zvolal strýc. Podal jí ruku tak velkou, že její dlaň v ní vypadala jako lesní ořech.

Hájenka vypadala jako domeček z pohádky – ukrytá mezi smrky, s verandou, kde se sušilo dřevo, a dřevěnými sochami zvířat. Vzduch voněl po jehličí a houbách.

Ema se těšila, že zas uvidí známý pokoj se střešním oknem, kuchyň plnou sušených bylin a dvůr s dřevěnou boudou, kterou při poslední návštěvě nazvala Tajný dům, a na strýcova pejska Broka.

Ema si vybalila věci ve svém pokoji. Když sešla dolů, strýc Řehoř už stál u dveří, připravený na výpravu. Batoh na ramenou, s dřevěnou holí v ruce.

„Dnes tě seznámím s obyvateli lesa,“ řekl s úsměvem. „Les nejsou jen stromy,“ vysvětlil jí, „je to místo plné života. Každý strom, každý zvuk, každý tvor tady má svůj vlastní příběh.“

Ema si natáhla boty, vzala si malý batoh se zápisníkem a pastelkami a společně se vydali mezi stromy. Brok je doprovázel, občas mizel v křoví a znovu se objevoval s mechem na čenichu.

Krátce poté, co vstoupili do lesa, se strýc Řehoř zastavil u mohutného stromu…